40 C 173/2021-18 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 605,70 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 751,57 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 041,29 Kč, zákonný úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 241,60 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 12 241,60 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela s žalovaným dne 3. 5. 2018 Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na zadní straně smlouvy. Poskytovatel zápůjčky posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku splácet. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 12 283 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 27. 6. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátku uhradil dne 17. 5. 2018. Ke dni 15. 10. 2018 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení dlužné částky, která činila na dlužné jistině 12 241,60 Kč a na dlužném poplatku 10 364,10 Kč. Pohledávka z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem z téhož dne. Do postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku v celkové výši 2 239 Kč. Ke dni postoupení činila pohledávka bez příslušenství 31 805,70 Kč. Příslušenstvím pohledávky je smluvní úrok ve výši 29 % ročně a úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny pohledávky. Žalobkyně úroky do dne postoupení pohledávky kapitalizovala. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalovanému zaslána předžalobní výzva. Žalovaný dlužnou částku doposud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K ústnímu jednání dne 7. 9. 2021 se nedostavil žádný z účastníků. Žalobkyně svou neúčast omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků. 4. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 3. 5. 2018 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] Smlouvu o zápůjčce. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem a příjmením, rodným číslem a adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí jistiny v hotovosti a zavázal se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 12 283 Kč, tj. celkem 26 283 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 439 Kč a poslední splátku ve výši 382 Kč (zjištěno ze Smlouvy o zápůjčce). Žalovaný uhradil částku v celkové výši 2 239 Kč (zjištěno ze Tabulky umoření). Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně příslušné strany 61 Seznamu postoupených pohledávek). Dne 14. 2. 2020 odeslala žalobkyně žalovanému na adresu jeho bydliště uvedenou ve smlouvě oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek ve spojení s Podacím lístkem ze dne 14. 2. 2020 a sledováním zásilky). U této listiny nebylo zjištěno doručení do dispozice žalovaného, neboť předmětná zásilka není v evidenci. Dne 12. 5. 2020 odeslala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanému na jeho adresu uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzvala k úhradě částky 31 521,74 Kč nejpozději do 12. 3. 2021. Výzva byla doručena žalovanému dne 4. 3. 2021 (zjištěno z Výzvy k plnění ve spojení s Podacím lístkem ze dne 26. 2. 2021 a sledováním zásilky). Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v Obchodním rejstříku vedeném [název soudu], oddíl C, vložka [číslo] s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). 5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 6. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o zápůjčce uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o zápůjčce, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 7. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 8. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé