19 C 534/2023-19 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou soudu dne 26. 7. 2022 po žalovaném zaplacení částky 20 478 Kč s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], uzavřela dne 25. 9. 2014 se žalovaným Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit společně s úrokem ve výši 29 242 Kč, celkem se tedy zavázal zaplatit 54 242 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 261 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, když právní předchůdkyni uhradil toliko 4 522 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2015 žalobkyně nabyla od právní předchůdkyně předmětnou pohledávku za žalovaným. Žalobkyně se domáhá zaplacení 20 478 Kč na dlužné jistině. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky prostřednictvím svého právního zástupce, avšak žalovaný neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. K ústnímu jednání konanému dne 7. 11. 2023 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoliv oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v účinném znění (dále jen o. s. ř.), v nepřítomnosti účastníků. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. 5. Ze Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 25. 9. 2014 soud zjistil, že dne 25. 9. 2014 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem 54 242 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 261 Kč. Žalovaný je ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, trvalým bydlištěm a také číslem bankovního účtu. 6. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] ke dni 25. 9. 2014, soud zjistil, že právní předchůdkyně zaslala na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] částku ve výši 25 000 Kč. 7. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 12. 9. 2023, soud zjistil, že majitelem bankovního účtu číslo [bankovní účet] je žalovaný a na bankovní účet byla dne 26. 9. 2014 připsána částka ve výši 25 000 Kč z účtu č. [bankovní účet]. 8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2015, včetně příloh, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 9. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne 27. 6. 2022, soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 20 478 Kč nejpozději do 18. 7. 2022. 10. Ze skutkových tvrzení žalobkyně soud dospěl k závěru, že žalovaný ke dni podání žaloby uhradil žalobkyni či právní předchůdkyni celkem částku 4 522 Kč. 11. Soud z provedeného dokazování zjistil skutečnosti odpovídající žalobní naraci. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 25. 9. 2014 se žalovaným smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit i s úrokem v celkové výši 29 242 Kč, tj. celkem se zavázal vrátit 54 242 Kč v 24 měsíčních splátkách po 2 261 Kč. Právní předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. V podrobnostech ohledně obsahu smluvního vztahu soud odkazuje na zjištění popsaná při hodnocení smlouvy, když obsah smlouvy nebyl v řízení zpochybněn. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 14. 2. 2015 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 20 478 Kč nejpozději do 18. 7. 2022, a to výzvou ze dne 27. 6. 2022. 12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 13. Podle § 1879 a násl. o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Dle ust. § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále jen„ ZoSÚ10“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 16. Dle § 9 odst. 1 ZoSÚ10, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 17. Soud nejprve uzavírá, že věcnou legitimaci žalobkyně lze dovodit ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2015, kterou vyhodnocuje jako platně uzavřenou, a na základě které přešla na žalobkyni mj. pohledávka ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovaným. 18. Zjištěný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným soud právně kvalifikuje podle ust. § 2390 a násl. o. z., upravujících smlouvu o zápůjčce, protože zjištěná smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Dále je třeba zdůraznit, že zatímco žalobkyně podniká mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů a smlouvu nepochybně uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaná strana na rozdíl od žalobkyně smlouvu v postavení podnikatele neuzavírala, a proto je třeba na smluvní vztah aplikovat také ustanovení spotřebitelského práva. 19. Soud uvádí, že by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). 20. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Z toho vyplývá, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. 21. Soud nevzal za prokázáno, že by žalobkyně při uzavření smlouvy o zápůjčce posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně ani v řízení netvrdila, že by tuto svou povinnost jakkoliv splnila, tedy že by blíže zkoumala a ověřovala výdaje a příj