40 C 180/2023-22 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 10 509 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 18. 7. 2021 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 715 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 10 509 Kč za dobu od 18. 7. 2021 do 15. 10. 2021. Žalobkyně tvrdila, že dne 17. 6. 2021 uzavřela s žalovanou distančním způsobem Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 8 100 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru další poplatky za objednané služby. Žalovaná požádala o úvěr prostřednictvím internetové stránky [webová adresa]. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované a poskytla žalované dne 21. 6. 2021 částku 5 100 Kč a dne 17. 6. 2021 částku 3 000 Kč. Žalovaná si při uzavírání smlouvy zvolila následující služby:“ Klidné spaní” za poplatek ve výši 110 Kč,“ Presto” za poplatek ve výši 330 Kč a informační SMS servis za poplatek ve výši 29 Kč. Úvěr byl splatný dne 17. 7. 2021. Žalovaná neuhradila ničeho a dostala se do prodlení s úhradou. Žalovaná žalobkyni dluží 13 084,17 Kč, a to jistinu 8 100 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1 940 Kč, poplatek za službu„ Klidné spaní“ 110 Kč, poplatek za službu„ Presto“ 330 Kč, poplatek za službu„ Informační SMS servis“ 29 Kč, zákonný úrok z prodlení 860,17 Kč a účelně vynaložené náklady 1 715 Kč. V souladu s č. 6 VOP požaduje žalobkyně za prodlení s úhradou po žalované i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 10 509 Kč za prvních 90 dnů prodlení. Žalované byla dne 1. 10. 2021 odeslána předžalobní výzva. 2. Žalovaná se nevyjádřila. 3. K jednání konanému dne 6. 9. 2023 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků řízení a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním soud zjistil, že jako smluvní strany jsou zde uvedeny žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník, kdy předmětem této smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout žalované částku až do výše 8 100 Kč jako spotřebitelský úvěr, první tranše úvěru činí 3 000 Kč, RPSN 2 115,69 %, celkem splatná částka 10 354 Kč dne 17. 7. 2021, včetně poplatku ve výši 1 950 Kč Smlouva je datována dnem 17. 6 2021 a je opatřena podpisem za žalobkyně. V místě podpisu dlužníka je uvedeno:„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2021 [číslo]“. Z listin označených jako Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů a Všeobecné obchodní podmínky soud zjistil, že žádná z listin není opatřena podpisem žalobkyně ani žalované. Z listiny Výpis o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že zde jsou uvedeny základní osobní údaje žalované a údaje o výdajích a příjmech uvedených žalovanou, výši ověřeného příjmu žalované a jejich hodnocení. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že jde o listinu žalobce, ve které konstatuje ověření příjmu žalované ve výši 16 333. Z listiny Autorizace totožnosti soud zjistil, že jde o listinu žalobce, ve které konstatuje, že totožnost žalované byla autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet [bankovní účet]. Žalovaná poskytla žalobci kopii OP. Z listiny Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že dne 17. 6. 2021 byla na účet žalované vyplacena částka 3 000 Kč a dne 21. 6. 2021 částka 5 100 Kč. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ve spojení s podacím lístkem soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 13 916,83 Kč do tří dnů, s upozorněním na zahájení soudního řízení, nebude-li žalovanou hrazeno. Výzva byla žalované odeslána dne 25. 8. 2022 na adresu: [adresa], tj. adresu, která nebyla uvedena ve smlouvě uvedena ani jako adresa bydliště ani jako korespondenční adresa. Z listiny Sazebník a Obecné podmínky posuzování soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí soudu ve věci samé. 5. Po právní stránce soud posoudil předloženou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 10. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele