13 C 154/2020-24 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 23 180 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěr 15 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni celkem částku 26 550 skládající se z půjčené jistiny [částka] a kapitalizovaného úroku [částka], a to vše v týdenních splátkách po [částka]. Žalovaná splácela nepravidelně, kdy uhradila žalobkyni pouze částku 3 370 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení. 2. Soud usnesením vyzval žalovanou ke zjištění stanoviska k jeho zamýšlenému postupu dle § 115a o. s. ř. Žalovaná proti tomuto postupu neměla námitek, žalobkyně vyjádřila souhlas již v žalobě, a jelikož věc bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] žalobkyně poskytla žalované hotovostní bezúčelový úvěr 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit celkem částku 26 550 Kč (jistina [částka], úrok [částka], poplatek za zpracování a doručení úvěru [částka] a poplatek za hotovostní inkaso splátek [částka]) v 60 týdenních splátkách po [částka]. Zápůjční úroková sazba byla sjednána 66 % p.a. Převzetí hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě. Žalovaná žalobkyni uhradila dle platební historie částku 3 370 Kč. Dle evidenční karty klienta žalovaná při uzavření smlouvy o úvěru uvedla, že pracuje [anonymizována dvě slova] ve [právnická osoba], je v [anonymizována dvě slova], má [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno]. Její celkové příjmy činily dle evidenční karty částku [částka] měsíčně a výdaje celkem částku [částka] měsíčně. Dle evidenční karty měla v době poskytnutí úvěru žalovaná [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Žalované byla dle poštovního podacího archu zaslána předžalobní výzva ze dne [datum], kterou byla v souladu s § 142a o. s. ř. vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z obsahu spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že od stejného věřitele, tedy od žalobkyně, byly žalované poskytovány postupně úvěry od roku [rok], vždy dalším úvěrem hradila předchozí. První úvěry si vzala v době, kdy [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], měla [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno], [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. V současné době je situace jiná, je [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno]. Nyní pracuje s příjmem cca [částka] a pobírá [anonymizováno] [částka]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [částka]. Zůstatek jejích dluhů činí cca [částka]. 4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 5. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soud se zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala před sjednáváním smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky. Žalobkyně ani netvrdila, ani žádnými listinnými důkazy nedoložila, že vůbec byla zjišťována úvěruschopnost žalované dle zákona o spotřebitelském úvěru. Samotná tvrzení obsažená v evidenční kartě klienta, nemohou obstát. Přitom nelze z předložené evidenční karty klienta zjistit, jakým způsobem žalobkyně došla k závěru o dostatečné disponibilitě žalované, a jakým způsobem konkrétně ověřovala úvěruschopnost žalované. 9. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěrů samotných, které vede k profesionálnímu př