12 C 139/2021-65 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení celkem částky 71 559 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 71 559 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, dále částku ve výši 13 400,56 Kč a dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % ročně z částky 56 669,50 Kč od 29. 12. 2020 do 20. 1. 2021 ve výši 3 298,89 Kč a dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 8,25 % ročně z částky 56 669,50 Kč od 21. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 29. 12. 2020 dosáhne částky 283 276 Kč. Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní jako věřitelem a žalovanou, jako klientem, byla dne 26. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 151,60 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 918 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červencem 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaná se takto dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 16 splatné dne 22. 10. 2020. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. a 6.2. smlouvy v celkové výši 998 Kč a. Následně došlo v důsledku prodlení žalované automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu 27. 12. 2020, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy. V souladu s bodem 6.5 smlouvy vznikla žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 29. 12. 2020, až do jejího úplného zaplacení, přičemž žalobkyně v tomto případě uplatňuje pouze smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 70 161,04 Kč od 29. 12. 2020 do 7. 7. 2021 v kapitalizované výši 13 400,56 Kč. Právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání ve věci samé se dne 12. 10. 2021 nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána. Soud proto postupoval podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z tvrzení žalobce a z důkazů, které označil k prokázání svých tvrzení. 3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 26. 6. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou poskytla žalobkyně žalované 60 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni částku 236 064 Kč při úrokové sazbě 151,60 % p.a., a to ve 48 měsíčních splátkách po 4 918 Kč. Dle oznámení o schválení úvěru ze dne 28. 6. 2019 žalobkyně oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr 60 000 Kč poskytnut bezhotovostně na účet žalované č. [bankovní účet] dne 27. 6. 2019. Skutečnost, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované, tato dokládá hodnocením klienta, fotokopiemi výpisů z účtů o příchozích úhradách od zaměstnavatele žalované za 4. a 5. měsíc roku 2019, kdy žalované v uvedené době přišla na účet mzda ve výši 13 559 Kč a 12 049 Kč, výplatními páskami žalované za 4. a 5. měsíc roku 2019, které potvrzují čistý měsíční příjme žalované ve 4. měsíci roku 2019 ve výši 12 049 Kč a v 5. měsíci roku 2019 ve výši 13 559 Kč, výpisem z nebankovního registru a výpisem z rejstříku SOLUS. Dle hodnocení klienta činil pravidelný čistý měsíční příjem žalované 16 000 Kč, splácí další úvěr ve výši 4 000 Kč měsíčně, na bydlení hradí 1 000 Kč měsíčně a dále má osobní náklady ve výši životního minima 3 410 Kč měsíčně. Její celkové výdaje činí částku 8 410 Kč měsíčně. Dle splátkového kalendáře byla žalovaná povinna hradit měsíční splátky 4 918 Kč počínaje měsícem červencem 2019 a konče měsícem červnem 2023, a to vždy k 22. dni v měsíci. Dle karty klienta – žalované, tato na předmětný úvěr uhradila celkem částku 73 770 Kč (tj. 15x 4 918 Kč). Dle oznámení ze dne 27. 12. 2020 žalobkyně oznámila žalované okamžité zesplatnění všech závazků z úvěrové smlouvy v důsledku jejího prodlení. Dle předžalobní výzvy ze dne 16. 6. 2021 byla žalovaná v souladu s § 142a o. s. ř. vyzvána k úhradě dlužné částky. Dle poštovního podacího archu byla předžalobní výzva zaslána žalované dne 16. 6. 2021. Dle databáze časových řad ARAD činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankovními ústavy pro domácnosti s účelem - celkem na spotřebu, v době uzavření předmětné smlouvy 8,37 %. 4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti). 6. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Žalobkyně žalované na základě úvěrové smlouvy poskytla úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úrokem 151,60 % p.a., resp. při řádném splácení se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku ve výši 236 064 Kč (tj. celková částka, kterou je třeba dle smlouvy zaplatit je navýšena za čtyři roky v případě řádného splácení o 293,44 % oproti poskytnuté jistině). Žalobkyně žalobou požadovala úrok 95,91 % p.a., kdy výši úroku soud posuzoval z hlediska souladu s dobrými mravy (k čemuž je povinen z úřední povinnosti) a dospěl k závěru, že sjednaná a požadovaná výše úroků, je v rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 Sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), kdy ujednání takového úroku je dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. 10. Soud se však zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala před sjednáváním smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschop