13 C 173/2021-65 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 321,98 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 40 000 Kč. Jelikož žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, když řádně nehradil sjednané splátky, došlo k zesplatnění úvěru, kdy ke dni zesplatnění úvěru činila nová jistina 49 732 Kč. Žalovaný se mimo jiné zavázal pro případ prodlení uhradit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, kdy dle smlouvy souhrn výše všech uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil své závazky dle smlouvy, podala žalobkyně žalobu, o které bylo rozhodnuto platebním rozkazem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] s tím, že žalovaný je mimo jiné povinen uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty ve výši 998 Kč a ve výši 3 680,02 Kč (smluvní pokuta 0,1% denně z dlužné nové jistiny za období prodlení žalovaného do 5. 9. 2017). Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvalo i po 5. 9. 2017, a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období, kdy žalobkyně požaduje smluvní pokutu do 31. 5. 2021 ve výši 15 321,98 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě smluvní pokuty. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné smluvní pokuty od 22. 6. 2021 do zaplacení. 2. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, a proto jej usnesením zrušil. Soud usnesením vyzval účastníky ke zjištění stanovisek k jeho zamýšlenému postupu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně s postupem nesouhlasila, a proto soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř., a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Žalovaný zůstal ve sporu pasivní, k žalobě se žádným způsobem nevyjádřil. 3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 1. 2017 a dle předsmluvního formuláře ze dne 25. 1. 2017 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni částku 145 992 Kč při úrokové sazbě 163,12 % p.a., a to v 42 měsíčních splátkách po 3 476 Kč. Dle smlouvy pak vznikne žalobkyni v případě prodlení žalovaného nárok na zaplacení smluvní pokuty 0,1 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení, kdy souhrn výše všech uplatněných smluvní pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Dle oznámení ze dne 22. 6. 2017 žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru, neboť žalovaný se dostal s úhradou splátek do prodlení, kdy dlužná částka dle oznámení činila 51 330 Kč. Platebním rozkazem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni z titulu výše uvedené smlouvy o úvěru částku 51 330 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 51 330 Kč od 5. 9. 2017 do zaplacení, pohledávku 3 680,02 Kč, úrok 163,12 % ročně z částky 39 754,86 Kč od 24. 6. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 175 190 Kč a náhradu nákladů řízení 13 943,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Dle obsahu spisu vedeného [název soudu] tento platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti ve výroku I. dne 28. 12. 2021. Dle předžalobní výzvy ze dne 31. 5. 2021 byl žalovaný v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k úhradě dlužné částky 15 321,98 Kč představující smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za další dobu prodlení, a to za dobu od 6. 9. 2017 do 31. 5. 2021, když výše uvedeným platebním rozkazem byla žalobkyni přiznána smluvní pokuta pouze do 5. 9. 2017. Dle poštovního podacího archu byla předžalobní výzva zaslána žalovanému dne 1. 6. 2021. Skutečnost, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, dokládá potvrzením o době pracovní neschopnosti, z něhož vyplývá, že žalovaný byl v době od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti, potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, dle kterého činil příjem žalovaného v období od [datum] do [datum] částku 14 142 Kč měsíčně a od [datum] do [datum] částku 10 180 Kč. Dále žalobkyně doložila pracovní smlouvu, dle které byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], kdy smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do [datum]. Dle prohlášení klientů ze dne 25. 1. 2021 žalovaný podpisem tohoto formuláře mimo jiné prohlašuje, že nemá žádné dluhy a nenachází se v úpadku. Dle výpisu z bankovného účtu žalovaného za prosinec 2016 činil jeho zůstatek na účtu částku 186,59 Kč. Dle výplatních pásek za měsíc 12/ 2016 činila mzda žalovaného částku 9 610 Kč, za měsíc 11/ 2016 částku 13 920 Kč. 4. Dle databáze časových řad ARAD činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankovními ústavy v době uzavření předmětné smlouvy 12,02 %. 5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti). 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Soud se zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala před sjednáváním smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. 11. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila