17 C 82/2022-53 — Okresní soud v Příbrami

1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s § 202 odst. 2 o. s. ř. obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6 235,85 Kč s příslušenstvím spočívajícím v zákonném úroku z prodlení, z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 25. 9. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Žalovaná částka sestávala z jistiny 3 500 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 2 735,85 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého dluhu a i přes písemné výzvy úhradu neprovedl, proto se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud. 3. V dané věci soud nařídil na den 19. července 2022 jednání, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se omluvila. Vzhledem k tomu, že lhůty na přípravu jednání byly zachovány, postupoval soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a žalobu projednal v nepřítomnosti žalobce i žalovaného. 4. Soud vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], tj. právní předchůdkyně žalobkyně, poskytla žalovanému dne 25. 9. 2019 úvěr ve výši 3 500 Kč (hotově u partnera [právnická osoba], a.s. provozující síť čerpacích stanic [anonymizována dvě slova]) a žalovaný se zavázal vrátit jistinu ve výši 3 500 Kč, společně a s poplatkem za poskytnutí úvěru 2 735,85 Kč (před slevou), a to nejpozději do 15. 10. 2019. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, a to prostředky komunikace na dálku – vyplněním elektronického formuláře na internetových stránkách [webová adresa]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] (původně [právnická osoba]) jakožto postupitelem a žalobkyní jakožto postupníkem dne 26. 1. 2021 došlo k postoupení žalované pohledávky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 2. 2. 2021. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplnil, proto byl k úhradě dluhu upomenut dopisem ze dne 2. 2. 2021, který je současně výzvou podle § 142a odst. 1 o. s. ř., jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 2. 2. 2021. Žalovaný však žalobkyni ničeho nezaplatil. 5. Soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), ve znění účinném k datu uzavření smlouvy tedy 25. 9. 2019 a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. 6. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne 25. 9. 2019. Žalobkyně však ani k výzvě soudu řádně nedoplnila skutková tvrzení ke splnění povinnosti poskytovatele, že s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. Žalobkyně uvedla svá tvrzení tak, že poskytovatel úvěru vycházel z veřejně dostupných rejstříků (SOLUS, NRKI, BRKI) a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Ke svým tvrzením však nedoložila žádné důkazy a především neuvedla žádné údaje o příjmech a majetkových poměrech žalovaného, které měl poskytovatel úvěru vyhodnotit s kladným výsledkem. Závěr, že žalovaný byl schopen splatit do 20 dnů částku 4 685,06 Kč (při nepřekročení doby splatnosti) nebyl prokázán žádným způsobem. Soud proto posoudil uzavřenou smlouvu ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na nesplnění požadavku stanoveného v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v rozhodné době jako neplatnou. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní. 12. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, posoudil soud nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve výši 3 500 Kč, kterou soud uložil žalovanému výrokem I. zaplatit žalobkyni. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, neboť dluh byl splatný až na základě první prokázané výzvy, (nikoli splatností dle neplatné smlouvy), odeslané dne 2. 2. 2021, a částka mohla být uhrazena do 8. 2. 2021, pak prodlení nastalo dne 9. 2. 2021 v souladu s § 1958 odst. 2 o.z. Soud přiznal úroky z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni prodlení (8,25 % ročně). Ve zbytku nároku plynoucího z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru byla žaloba výrokem II. zamítnuta, neboť požadované částky měly základ v neplatné smlouvě. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). 13. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla úspěšnější pouze v poměrně nepatrné části v rozsahu 1,56 %, (po odečtení úspěchu od neúspěchu a při zohlednění příslušenství kapitalizovaného k datu rozhodování soudu, když požadovala 7 956,26 Kč a přiznáno bylo 3 916,11 Kč).