17 C 152/2023-58 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 41 600 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku. Tvrdila, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), dne 23. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované prostředky ve výši 46 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala vrátit jednak poskytnuté finanční prostředky, jednak úrok za sjednanou dobu trvání smlouvy 7 820 Kč s úrokovou sazbou 21,27 % a poplatek za administrativní činnost ve výši 9 200 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 23 920 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 129 Kč a poslední splátka byla stanovena na 21. 4. 2020. Žalovaná neplnila řádně své povinnosti a zbývá jí uhradit dluh ve výši 41 600 Kč z toho na jistině 29 776,08 Kč s příslušenstvím. 2. Okresní soud Praha – západ vydal ve věci dne 12. 5. 2023 elektronický platební rozkaz, kterým vyhověl žalobě v plném rozsahu a poučil žalovanou o možnosti podat odpor a uložil jí povinnost vyjádřit se písemně ve věci dle § 114 b o.s.ř. 3. Žalovaná se ve stanovené lhůtě věci vyjádřila tak, že dluh nemá z čeho splácet, jediný její příjem je starobní důchod, ze kterého jí po zaplacení pobytu a stravy v [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizováno] zbývá částka 2 601 Kč. Dále požádala o možnost splácet svůj dluh ve splátkách 300 Kč čtvrtletně. Z jednání dne 23. listopadu 2023 se omluvila. 4. Soud nepostupoval dle ust. § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a nevydal rozsudek pro uznání, neboť žalovaná sice nepřímo uznala nárok žalobkyně tím, ale žalobkyně se domáhala dlužné částky v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, konkrétně s § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen„ zákona o spotřebitelském úvěru“), neboť v souladu s níže uvedenou judikaturou je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy. Z těchto důvodů nebyly splněny požadavky ust. § 153a odst. 2 o.s.ř. a § 99 odst. 2 o.s.ř., kdy platební rozkaz včetně výzvy dle ust. § 114b o.s.ř. neměl být vydán, proto soud návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání výrokem I. zamítl a nárok žalobkyně věcně projednal. 5. Soud vyšel z těchto skutkových zjištění. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 23. 10. 2018 žalované úvěr 46 000 Kč, z toho částka 16 760 Kč byla použita na refinancování úvěru [číslo] v hotovosti byla vyplacena částka 29 240 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem 88 032 Kč tedy jistinu 46 000 Kč a úrok za sjednanou dobu trvání smlouvy 7 820 Kč s úrokovou sazbou 21,27 % a poplatek za administrativní činnost ve výši 9 200 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 23 920 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 129 Kč a poslední splátka byla stanovena na 21. 4. 2020. Zároveň byla sjednána doplňková služba životního pojištění [anonymizována dvě slova] s poplatkem 3,4 % z výše jistiny, 6. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná uhradila na smlouvu částku 46 632 Kč. 7. Ze zákaznické karty ze dne [datum] vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z informací o žalované, že žije v samostatné domácnosti jako jiný rodinný příslušník, má další zápůjčku 20 000 Kč se splátkou 2 736 Kč. Žalovaná měla příjem ze starobního důchodu 11 368 Kč a z příspěvku na péči 4 400 Kč měsíčně, celkové měsíční příjmy 15 768 Kč, jako běžné měsíční výdaje jsou uvedeny bydlení 0 Kč, osobní výdaje 4 500 Kč, splátky 2 736 Kč, výdaje celkem 7 236 Kč. Použitelný příjem uveden 8 532 Kč. Ověřené dokumenty – uvedeny, doklad o výměře důchodu, složenka – příjmy, výpis z účtu. 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, kterou žalobkyně uzavřela se svým právním předchůdcem a příslušné přílohy soud zjistil, že v seznamu pohledávek není uvedena žalovaná. 9. Oznámení o postoupení ze dne 24.11.2022 bylo žalované odesláno téhož dne (prokázáno oznámením a podacím lístkem). 10. K výzvě k plnění nemohlo být přihlédnuto, neboť se týká jiné osoby než žalované. 11. Doloženým rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 není zdejší soud vázán a to ani s ohledem na ust. § 13 o.z., proto nebyl proveden. 12. Na základě zjištěných skutečností soud učinil tento skutkový závěr. Právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované dne 23. 10. 2018 částku 46 000 Kč, z toho částka 16 760 Kč byla použita na refinancování úvěru [číslo] v hotovosti byla vyplacena částka 29 240 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit přenechané peníze spolu se souhrnným poplatkem v pravidelných týdenních splátkách, což však neučinila, když vrátil namísto sjednaných 88 032 Kč částku 46 632 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 13. Soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), ve znění účinném k datu uzavření smluv tedy k 23. 10. 2018 a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022. 14. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 46 000 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne 23. 10. 2018. Žalobkyně však ani k výzvě soudu řádně nedoplnila skutková tvrzení ke splnění povinnosti poskytovatele, že s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. Žalobkyně sice doplnila svá tvrzení, v tom smyslu, že vyšla z údaje v kartě ke smlouvě, že příjem žalované činí 15 768 Kč a odkázala na listiny uvedené v kartě zákazníka. S myšlenkovým postupem žalobce, kterým dospěl k závěru, že věřitel nemohl mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, když zejména nebyly doložené žádné listiny ani výpisy z případných registrů (Centrální evidence exekucí, SOLUS, NRKI, BRKI), se soud neztotožnil. Příjmy ani uvedené výdaje na život žadatele v nereálné výši 4 500 Kč měsíčně nebyly prokázány žádným způsobem. Splátka požadovaného úvěru představovala 29 % celkových příjmů žadatele. Prakticky jediným důkazem o jeho úvěryschopnosti byla karta zákazníka. Nelze tak dospět k závěru, že předchůdkyně žalobkyně měla dostatečné informace o jeho hospodaření, neboť ze samotné smlouvy vyplynulo, že část poskytnutých prostředků byla použita na refinancování stávajícího úvěru. O hospodaření žalované, tak mohl a měl mít poskytovatel důvodné pochybnosti. Ze všech těchto skutečností nelze dospět k závěru, že žalovaná je úvěruschopná, když žalobkyně neprokázala, že předchůdkyně žalobkyně měla ucelený obraz o jejím hospodaření. Žalobkyně proto neprokázala, že předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované úvěr splácet s odbornou péčí, jak jí ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. 19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalované, posoudil