19 C 56/2017 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaný přijal (vyžadoval) plnění bez právního důvodu. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 180 000 000 Kč spolu s příslušenstvím mezi žalobkyní coby dlužnicí a žalovaným coby věřitelem. Dle čl. 3 odst. 3.1. Smlouvy o úvěru byla žalobkyně oprávněna splatit úvěr předčasně, a to po 12 měsících ode dne čerpání první tranše úvěru bez sankce za předčasné splácení. V průběhu roku 2015 vstoupila žalobkyně do jednání s jinou bankou, a to za účelem sjednání refinancování poskytnutého úvěru. Na základě čl. 6 Smlouvy o úvěru byla žalobkyně povinna každoročně od [datum] dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR. Dle tvrzení žalobkyně byla tato povinnost uložena od [datum], takže na základě logického výkladu má za to, že uvedené podmínky budou poprvé posuzovány až za kalendářní rok 2015. Uvedené plnění bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 2% z výše poskytnutého úvěru dle čl. 43 Všeobecných úvěrových podmínek MPO, jež byly dle čl. 8 Smlouvy o úvěru její součástí. Žalobkyně informovala žalovaného o svém záměru splatit úvěr předčasně a zároveň žádala o potřebnou součinnost. Žalovaný odmítl součinnost poskytnout do doby uhrazení smluvní pokuty dle čl. 6 Smlouvy o úvěru. Na to byla žalobkyni doručena výzva k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 800 000 Kč představující 1% z výše poskytnutého úvěru. Žalobkyně smluvní pokutu žalovanému zaplatila dne [datum]. Má však za to, že žalovaný zneužil svého postavení silnější strany, když svou součinnost podmínil zaplacením smluvní pokuty. Žalovaný se takto bezdůvodně obohatil, když přijal (vyžadoval) plnění bez právního důvodu. Navíc samotné sjednání smluvní pokuty, jakož i sjednání rozhodčí doložky, je neplatné, a to s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne [datum] o sjednávání smluvních pokut a rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1098/2016 ze dne 8. 11. 2016. Důvodem neplatnosti takových ujednání je dle uvedených rozhodnutí ponechání výběru osoby rozhodce na vůli jedné ze stran, a to i v případě, že smluvní stranou není spotřebitel. 2. Žalovaný se na výzvu soudu vyjádřil k žalobě tak, že nárok uplatněný žalobkyní v žalobě neuznal. Uvedl, že na základě čl. 6 Smlouvy o úvěru má žalobkyně povinnost každoročně dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR ve výši 1,15, a to počínaje [datum]. Kovenant DSCR ve výši 1,15 předpokládá, že financovaný projekt bude generovat dostatek prostředků pro zaplacení úvěrových splátek (jak jistiny, tak úroků), provozních nákladů a navíc vytvoří 15% rezervu. Vzhledem k výši poskytovaného úvěru jde o běžnou bankovní praxi s tím, že je pravidelně monitorována. Výklad žalobkyně o plnění povinnosti až za kalendářní rok 2015 je nesprávný, neboť závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným vznikl již v roce 2013, žalovaný své závazky vůči žalobkyni plnil již v roce 2013. Každoroční plnění povinnosti žalobkyně znamená, že dohodnutá výše kovenantu měla být dodržována každý rok trvání Smlouvy o úvěru, a to počínaje nikoliv již rokem 2013, nýbrž až od roku 2014. Výpočet výše kovenantu byl odvozen od účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období a je proto zřejmé, že žalovaný mohl tyto povinnosti kontrolovat v daném roce až po ukončení účetního roku. Tvrzení žalobkyně o tom, že nemohla v té době ještě garantovat obsazenost budovy, neobstojí, neboť ke kolaudaci došlo již v první polovině roku 2013, tj. před uzavřením Smlouvy o úvěru. Smluvní pokuta byla uplatněna po právu v souladu se Smlouvou o úvěru, neboť kovenant činil pouze 0,07 na rozdíl od sjednané hodnoty 1,15. Žalobkyně navíc nepopírá, že by k porušení této povinnosti nedošlo. Na místě není ani argumentace, že jde mezi žalobcem a žalovaným o vztah vyplývající ze spotřebitelského práva, neboť obě smluvní strany jsou profesionálními obchodníky, podnikateli. Žalovaný z procesní opatrnosti vznesl rovněž námitku promlčení žalobního nároku žalobkyně. 3. V replice žalobkyně uvedla, že s ohledem na skutečnost, že byla Smlouva o úvěru uzavřena [datum], tj. ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen„ o. z.“, byla smluvní pokuta koncipována jako další zajištění závazku. Vlastní závazek ke splacení úvěru byl ve smyslu čl. 4 zajištěn směnkami, zástavním právem k nemovitosti a zástavním právem k pohledávkám z nájmu. Smluvní pokuta pak představovala paušalizovanou náhradu škody za porušení povinnosti hodnoty kovenantu. Je proto potřebné přihlédnout k hodnotě a významu zajišťovaného závazku. Žalobkyně má za to, že jde o nepřiměřeně vysokou pokutu, a to obzvláště, když žalobkyně nikdy nebyla v prodlení s hrazením jistiny. Splacení úvěru bylo zcela zásadně přezajištěno a význam kovenantu byl pro žalovaného primárně informativní a neměl žádnou souvislost s porušením závazku ve vztahu ke splacení úvěru. Navíc nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud dle § 2051 o. z. snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, tj. když k žádnému prodlení se splacením úvěru nedošlo, výše kovenantu nemá reálný význam pro schopnost žalobkyně úvěr splatit a zároveň hodnota úvěru byla přezajištěna. V neposlední řadě žalobkyně poukázala na mnohost a nejednoznačnost výkladu předmětného ustanovení týkající se určení, od kdy měla žalobkyně plnit dohodnutou výši kovenantu, a to ve vztahu k § 557 o. z. Ke zneužití postavení žalovaného, jakožto silnější smluvní strany, žalobkyně uvedla, že byť je podnikatelem a smlouvu o úvěru uzavřela jako podnikatel, má za to, že je vůči žalovanému v obdobném vztahu jako spotřebitel, neboť nemohla obsah Smlouvy o úvěru nikterak ovlivnit. Dále uvedla, že nárok nemůže být promlčen, neboť teprve dne [datum] se žalovaná obohatila na úkor žalobkyně bez právního důvodu. Proto ještě před uplynutím nejkratší možné promlčecí lhůty, své právo, tj. dne [datum], uplatnila u soudu. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Ze Smlouvy o úvěru reg. [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem (dále jen„ Smlouva o úvěru“), vyplynulo, že žalovaný se zavázal poskytnout žalobkyni peněžní prostředky ve výši 180 000 000 Kč (1.1.). Poskytnuté peněžité prostředky se žalobkyně zavázala použít výhradně na částečné refinancování nákladů vynaložených na projekt [ulice a číslo] – výstavba administrativní budovy [anonymizováno] office building v [obec a číslo] (čl. 1). Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnuté peněžité prostředky vrátit do [datum], a to v několika splátkách (čl. 3). Dle uvedeného článku byla žalobkyně rovněž oprávněna splatit úvěr předčasně, a to po 12 měsících ode dne čerpání první tranše úvěru bez sankce za předčasné splacení. Z čl. 6 vyplynulo, že žalobkyně se zavázala každoročně od [datum] až do ukončení úvěrového vztahu dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR, a to ve výši 1,15. Kovenant byl ve smlouvě definován takto: [ulice] výsledek hospodaření (řádek 30 výkazu zisku a ztrát) + Odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku (řádek 18 výkazu zisku a ztrát) – Tržby z prodeje dlouhodobého majetku (řádek 20 výkazu zisku a ztrát) + Zůstatková cena prodaného dlouhodobého majetku (řádek 23 výkazu zisku a ztrát) / Nákladové úroky (řádek 43 výkazu zisku a ztrát) + roční splátky jistin úvěrů. Dle smluvního ujednání měl být výpočet proveden na základě účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období uvedených v příloze k daňovému přiznání, které je ověřeno razítkem finančního úřadu. Nesplnění této povinnosti představovalo případ závažného porušení ve smyslu Všeobecných úvěrových podmínek. V čl. 3 se žalobkyně smluvně rovněž zavázala žalovanému uhradit i další poplatky a odměny, které souvisí s poskytnutím a správou úvěru, jakož i další závazky specifikované ve Všeobecných úvěrových podmínkách MPÚ nebo v Ceníku MPÚ. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné úvěrové podmínky (čl. 8). Jde-li o zajištění úvěru, smluvní strany se dohodly na zajištění směnečném (čl. 4), zástavním, a to jednak k nemovitosti (čl.4), jednak k pohledávkám z nájmu (4.3.) Ze Všeobecných úvěrových podmínek MPÚ ze dne [datum] podepsaných jednatelem žalobkyně jako dlužníkem, [jméno] [příjmení], vyplývá sjednaná výše smluvní pokuty. Podle čl. 43 poruší-li dlužník kteroukoliv z povinností uvedených v čl. 6 Smlouvy o úvěru je dlužník povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 2% z výše poskytnutého úvěru za každý jednotlivý případ porušení těchto povinností. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo] [právnická osoba] 377 s.r.o., bylo prokázáno, že jednatelem [právnická osoba] 377 s.r.o. je od [datum] [jméno] [příjmení], [datum narození], [příjmení], Tvardovskogo 23, Ruská federace. Žalobkyně byla žalovan