39 C 185/2021 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 461 282 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 10. 2013, naposledy na pozici Senior Relationship Manager. Žalovaná v první polovině kalendářního roku 2021 vyplácela svým zaměstnancům odměny - tzv. Variable Pay (bonus) za práci vykonanou v kalendářním roce 2020. Žalobce splnil všechny podmínky zásluhovosti mzdy stanovené žalovanou pro tuto odměnu, neboť byl příslušným nadřízeným zaměstnancem za práci vykonanou v roce 2020 vyhodnocen v rozhodném ukazateli Year-end behaviour rating hodnocením„ silný“ a v dalším rozhodném ukazateli Year-end performance rating hodnocením„ dobrý“. Na základě uvedeného hodnocení byla žalobci ke dni 1. 3. 2021 odměna za rok 2020 přiznána a písemně zanesena v personálním systému žalované. Žalobce doručil žalované výpověď z pracovního poměru dne 24. 3. 2021, načež žalovaná odměnu za rok 2020 žalobci nevyplatila, když jako důvod uvedla skutečnost, že se žalobce ke dni výplaty odměny dne 10. 4. 2021 nacházel ve výpovědní době. Podle žalobce tím žalovaná porušila zásadu rovného odměňování za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty vyjádřenou v § 110 zák. práce. Podle žaloby se v případě odměny za rok 2020 nejedná o plnění„ věrnostní“ či„ stabilizační“ povahy, ale pouze a jen o výplatu části mzdy za již odvedenou práci, protože odměna byla zaměstnancům poskytnuta za již odvedenou práci pro žalovanou v roce 2020 a podle výsledků této práce. Porušení zásady rovného zacházení žalobce spatřuje v neposlední řadě ve skutečnosti, že žalovaná o výši odměny za rok 2020 nejprve rozhodla, ale toto rozhodnutí následně změnila tak, že odměna za rok 2020 činila fakticky nesprávnou výši 0 Kč, na rozdíl od ostatních zaměstnanců ve srovnatelné situaci, se stejným typem bonusu a se stejným hodnocením za rok 2020. Žalovaná žalobci ničeho nezaplatila, ačkoliv jím byla předžalobně upomenuta. 2. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala. Uvedla, že je třeba rozlišovat mezi nárokovým a nenárokovým plněním. K tomu odkázala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3167/2013. Ve vnitřním předpisu žalované (personální příručka„ [anonymizována dvě slova]“) se stanoví, že na vyplacení bonusu nemá zaměstnanec právní nárok. Bonus (mimořádná odměna) je tím jasně vymezen jako nenárokový, a tedy závisející na rozhodnutí žalované. Výše uvedené ustanovení personální příručky je promítnutím globálního pravidla uplatňovaného skupině [anonymizováno], jak plyne z dokumentu„ Global: Variable pay overview“, ve kterém je stanoveno, že proměnlivá odměna má obecně podobu nenárokové roční odměny (v některých případech označované jako„ bonus“). Dále je v něm výslovně uvedeno, že zaměstnanec, který dal výpověď z pracovního poměru (a je tedy ve výpovědní době) se nekvalifikuje pro právo na mimořádnou odměnu. Uvedené pravidlo je pak zaměstnanci rovněž každoročně připomenuto v tzv.„ Pay Statement“ (tedy„ Sdělení o odměně“) pro příslušný rok, ve kterém je uvedena jednak základní mzda pro nadcházející rok, jednak případná mimořádná odměna za rok minulý. Zde se výslovně uvádí, že nárok na vyplacení mimořádné odměny nevznikne, pokud přede dnem či ke dni výplaty bude pracovní poměr zaměstnance ve výpovědi z jeho strany. Podle žalované nárokovaná odměna žalobci přiznána nebyla. Rozhodnutí o přiznání odměny má formu sdělení o odměně pro příslušný rok, ve kterém je uvedena jednak základní mzda pro nadcházející rok, jednak případná mimořádná odměna za rok minulý. Žalobci bylo vydáno sdělení o odměně 2019 2020, ve kterém mu byla přiznána příslušná mimořádná odměna za uplynulý rok. Nejedná o ale o rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání mimořádné odměny. Rozhodování o přiznání mimořádné odměny představuje proces, do nějž postupně zasahují různé subjekty na místní i globální úrovni, a který skrz řadu dílčích kroků (návrhů, vyjádření, schválení) teprve vyústí v příslušné rozhodnutí o přiznání, či nepřiznání mimořádné odměny. I v případě, že příslušná částka v určitém okamžiku byla v systému zobrazena, jak tvrdí žalobce, není tím zjevně ještě založeno rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání mimořádné odměny. To je založeno až příslušným sdělením o odměně, jež je výsledkem nastíněného procesu. Pokud by k přiznání práva na mimořádnou odměnu bylo došlo, v důsledku výpovědi podané žalobcem by toto právo stejně nevzniklo, resp. by zaniklo, což není v rozporu s právní úpravou a příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu z rozsudků sp. zn. 21 Cdo 537/2004 a sp. zn. 21 Cdo 3167/2013. 3. Na jednání soudu dne 18. 1. 2023 setrvali účastníci na svých vyjádřeních. Žalobce k věci uvedl, že byl seznámen s příručkou pro zaměstnance, která informuje zaměstnance mimo jiné o podmínkách vzniku nároku na odměnu. Žalobce toto ustanovení vnitřního předpisu žalované považuje za protiprávní, neboť odporuje zásadě rovného zacházení. Ostatní kolegové na stejné pozici se stejným hodnocením odměnu obdrželi. Proces přiznání odměny byl u nich stejný, nejprve jim bylo přiznání odměny ústně oznámeno nadřízeným, následně byl bonus uveden ve vnitřním personálním systému žalovaného. Byla tam i kolegyně [jméno] [příjmení], která také dala výpověď a ocitla se v identické situaci jako žalobce. Se žalovanou se úspěšně soudila. 4. Žalovaná uvedla, že podle jejího globálního předpisu nedostane odměnu ten, kdo podal, nebo obdržel výpověď. V ČR došlo k lokální úpravě tohoto předpisu vnitřním předpisem, který to zmírnil a udělal výjimku pro ty zaměstnance, kteří dostali výpověď z organizačních důvodů. Takoví zaměstnanci odměnu dostávají, ostatní ve výpovědi ne. Primární roli v procesu přiznání odměny hraje hodnocení zaměstnance, jeho perspektivnost a ekonomický výkon oddělení, ve kterém je zařazen. Výsledkem je rozhodnutí zaměstnavatele, který tyto vstupy zhodnotí. 5. Žalobce byl ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve věci vyzván, aby tvrdil a prokázal, že mu žalovanou byla přiznána odměna ve výši 461 282 Kč za rok 2020, a to pod tíhou neunesení důkazního břemene a dále aby tvrdil a prokázal, že s ním žalovaná zacházela nerovně oproti ostatním zaměstnancům, kterým byla odměna za rok 2020 přiznána, a to pod tíhou neunesení důkazního břemene. 6. Žalobce se vyjádřil dne 13. 2. 2023 v tom smyslu, že nerovné zacházení žalované se žalobcem spatřuje v tom, že jej sankcionovala za jeho rozhodnutí ukončit pracovní poměr nevyplacením podstatné části mzdy – odměny za rok 2020, ačkoliv všem ostatním zaměstnancům na stejné pozici, kteří v den vyplacení bonusu nebyli ve výpovědní době, bonus vyplacen byl. Žalovaná tak podmínila vyplacení mzdy žalobci za práci vykonanou od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 trváním pracovního poměru nejméně dalších 6 měsíců po rozhodném období, za které bonus příslušel, neboť žalobce, aby mu byl bonus vyplacen, směl podat výpověď až 11. 4. 2021, pracovní poměr by tak skončil nejdříve dne 30. 6. 2021. Žalobce splnil kritéria zásluhovosti za rok 2020 s vysokým hodnocením, přiznání bonusu ke dni 1. 3. 2021 bylo žalovanou písemně zaneseno do personálního systému žalované. Postoj změnila žalovaná až po doručení výpovědi žalobce. 7. Žalovaná ve vyjádření ze dne 16. 2. 2023 vysvětlila proces rozhodování o přiznání mimořádné odměny tak, že je veden na úrovni personálního oddělení a příslušných manažerů, tedy v praktické rovině, nikoliv formální. Nejprve proběhne vyhodnocení výkonu banky a konkrétního oddělení, ve kterém zaměstnanec pracuje, poté proběhne hodnocení zaměstnance, který je završen lednovým hodnotícím pohovorem. Zaměstnanec s dobrým hodnocením je uvažován pro přiznání odměny. Doporučení nadřízeného zaměstnance je přezkoumáno vedením a v průběhu ledna a února probráno se zaměstnancem. Nadřízený žalobce vyhodnotil, že žalobce zasluhuje přiznání odměny, pokud budou splněny ostatní podmínky, např. setrvání v zaměstnání k okamžiku výplaty odměny, což je poslední podmínka. Případné zanesení přiznání odměny do systému není ještě jejím finálním přiznáním. Odměna za rok 2020 byla přiznána devíti z dvanácti srovnatelných zaměstnanců se žalobcem. Výkonnostní kritéria splnilo všech dvanáct zaměstnanců. Tři zaměstnanci nesplnili finální podmínku, neboť podali výpověď před výplatou odměny a odměna jim tak přiznána nebyla. Jedním z nich je žalobce, který podal výpověď v březnu 2021, dalším je pan [jméno] [příjmení], který dal výpověď v říjnu 2020 a další je paní [jméno] [příjmení], která dala výpověď v únoru 2021. Se žalobcem tedy nebylo nerovně zacházeno. 8. Na jednání dne 12. 5. 2023 žalovaná uvedla, že pokud by žalobce nedal výpověď z pracovního poměru, odměnu by obdržel. Logika věci byla taková, že kdo byl pozitivně vyhodnocen, byla mu odměna přiznána, pokud tam nebyl nějaký jiný problém. Pokud zaměstnanec podal výpověď, nemělo již pro zaměstnavatele význam takového zaměstnance motivovat a odměnu nedostal. Výši odměny, která měla být žalobci podle žaloby zaplacena, žalovaná nerozporovala. 9. Z provedeného dokazování učinil soud následující s