22 C 272/2015-341 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se domáhal po žalované škody ve výši 231 616 Kč za ztracené příplatky za pohotovost, 321 010 Kč příplatků za přesčas, 266 349 Kč kázeňských odměn a 292 199 Kč za odměny, o které přišel v období od března 2010 do ledna 2014 (tj. 47 měsíců) v důsledku nezákonného trestního stíhání vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 35/2010, v němž nedošlo k pravomocnému odsouzení. Dne 1. 3. 2010 byl totiž žalobce zproštěn výkonu služby z důvodu nezákonného trestního stíhání. Toto rozhodnutí bylo zrušeno po skončení trestního stíhání dne 14. 1. 2014. Škoda ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za ztrátu příplatku za vedení byla v řízení již pravomocně vyřešena. V období od července 2009 do února 2010 byl žalobce v pracovní neschopnosti pro úraz. Žalovaná žalobci neplnila ani po předběžném uplatnění nároku dne 19. 3. 2015. Žalobce v průběhu řízení doplnil, že žalovaná není kompetentní k závěru, že se dopustil kázeňského přestupku, maximálně se mohlo jednat o administrativní nedopatření. Žalobce na první výzvu soudu podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. reagoval tak, že trestní stíhání bylo jediným důvodem, proč žalovaných částek nedosáhl. Žalobce byl do služby vrácen na základě rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 14. 1. 2014, dle kterého byl zproštěn výkonu služby předchozím rozhodnutím ředitele ze dne 1. 3. 2010. Pokud by bylo proti žalobci vedeno pouze kázeňské řízení, nedošlo by k této majetkové ztrátě, neboť by byl považován za nevinného. Odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání (usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 25. 2. 2010, č. j. 0 SV 6/2010, doplněné usnesením ze dne 27. 5. 2010, č. j. 0 SV6/2010-127). Pouze postavením mimo službu bylo žalobci zabráněno v konání práce přesčas a držení pohotovosti, tyto příplatky i požadované odměny žalobce získal před i po zproštění výkonu služby, kterou by vykonával se stejným nasazením. Pobírání odměn bylo kontinuální, průběžné a dlouhodobé. 2. Žalovaná se žalobě bránila tím, že žalobci náhrada škody nesvědčí, neboť se dopustil jednání se znaky kázeňského přestupku. Toto byla jediná obrana, kterou žalovaná v rámci koncentrace řízení uplatnila. V rámci k vyjádření k odvolání žalobce žalovaná doplnila, že vypořádání služebního příjmu řeší zákon o služebním poměru, takový doplatek platu nemá provádět žalovaná. Škoda v podobě nenárokových složek žalobci vzniknout nemohla. Na odměny ani na nařízení pohotovosti není právní nárok. Žalobce nenabídl ani dostatečná skutková tvrzení pro přiznání nároku. Pro přiznání nároku absentuje vznik škody. Žalovaná dále dne 22. 11. 2021 namítla, že nárok žalobce byl již vypořádán jeho zaměstnavatelem, který krácený plat žalobci doplatil v intencích ustanovení § 351 – 353 zákoníku práce. Pokud by byl zaměstnavatelem žalobce určen průměrný služební příjem za 4. čtvrtletí roku 2009 špatně, neodpovídá za to žalovaná. Pokud jde o to, že žalobce neobdržel ničeho na kázeňských odměnách a odměnách za pohotovost, setrvává žalovaná na svém předchozím stanovisku, že z dokazování neplyne, že by žalobci byly nařízeny služební pohotovosti či mu uděleny kázeňské odměny. 3. Soud ve věci rozhodl v pořadí třetím rozsudkem. Z předchozího průběhu řízení soud považuje za podstatné následující. 4. Žalovaná se jednání u soudu prvního stupně ve dnech 31. 5. 2017 a 16. 1. 2019 s omluvou neúčastnila, čímž se vzdala poučení podle § 118a o. s. ř. V rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 376/2017 – 143, byl vysloven závazný právní názor, že spáchání kázeňského přestupku nemůže mít vliv na nárok na náhradu ušlého zisku. Již při jednání dne 5. 10. 2018 byl žalobce poučen podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit příčinnou souvislost a vznik škody tak, že dosažení ušlého zisku musí být postaveno najisto, a že by nastaly předpoklady pro udělení nenárokových složek platu, vykonával by práci přesčas, nařízena služební pohotovost či splňoval podmínky pro udělení odměn. Dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 272/2015 – 2014 bylo nepochybně prokázáno, že v důsledku trestního stíhání byl žalobce zproštěn výkonu služby. Dle rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 11 Co 156/2019 – 258, byl žalobce opětovně poučen k doplnění tvrzení, odvolací soud uzavřel, že žalobci byl vyplácen čistý příjem 56 000 – 59 000 K, ačkoliv fakticky činnost nevykonával a od září 2009 byl žalobce v pracovní neschopnosti pro úraz ruky do 1. 3. 2010, kdy byl zproštěn výkonu služby. Odvolací soud měl nároky žalobce za hypotetické se zdůrazněním, že odměny za práci přesčas a pohotovost nastupují, jsou-li tyto nařízeny. Na odměny není právní nárok. To vše při zdůraznění, že služební zákon představuje komplexní úprav odpovědnosti bezpečnostního sboru, a proto stejnou škodu není možno posoudit podle zákona za škodu při výkonu veřejné moci. 5. Nejvyšší soud rozsudkem, č. j. 30 Cdo 1156/2020 – 301, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jako nesprávné, neboť okolnost, že byl žalobce trestně stíhán jako příslušník ozbrojeného sboru a újma spočívá v zisku ušlém na služebním příjmu a s ním souvisejících nárocích, není pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) právně významná. Nejvyšší soud přitom upozornil na vývoj judikatury Ústavního soudu i usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 11/2017 - 83. Při zjištění průměrného výdělku žalobce dle § 28 OdpŠk je nutné vyjít ze zákoníku práce. Nárok na náhradu škody žalobci začal vznikat ke dni 1. 3. 2010, kdy byl postaven mimo službu, přičemž je nutné, aby soud prvního stupně zjistil, zda žalobce v IV. čtvrtletí roku 2009 odpracoval alespoň 21 dní a v takovém případě určil náhradu průměrného výdělku podle § 353 odst. 1 zákoníku práce z hrubého platu zúčtovaného žalobci jako zaměstnanci k výplatě za rozhodné období a odpracované doby. Pakliže žalobce odpracoval méně než 21 dnů je výše ušlého příjmu nutné stanovit jako pravděpodobný příjem podle § 355 odst. 1 zákoníku práce a podle § 355 odst. 2 ZP. Pokud se žalobce jako poškozený ocitl nikoli vlastní vinou v situaci, kdy je postaven mimo službu a dojde tím ke snížení jeho služebního příjmu, je závěr odvolacího soudu, že na nenárokové složky není právní nárok potencionálně nespravedlivé. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby s případným využitím poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1,3, o. s. ř. stanovil pravděpodobný výdělek, kterého mohl žalobce v posuzovaném období dosáhnout a v tomto světle zbylé nároky žalobce posoudil. 6. Soud při jednání dne 26. 1. 2022 žalobci uložil dle pokynu Nejvyššího soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. při jednání konkrétně tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, jaká výše pravděpodobného výdělku žalobci v období od března 2010 do ledna 2014 ušla v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 35/2010, a že v důsledku tohoto stíhání žalobci ušla částka 231 616 Kč příplatku za pohotovost, 321 010 Kč příplatků za přesčasy, 266 349 Kč kázeňských odměn a 292 199 Kč vlastních odměn, jak se domáhá podanou žalobou. Žalobce nechť konkrétně tvrdí a prokazuje obvyklou výši jednotlivých složek platu žalobce jako zaměstnance, způsobu, jak bylo od března 2010 do ledna 2014 odměňována práce, kterou měl žalobce konat nebýt nezákonného trestního stíhání, výši pohyblivých složek platu, prostředky zaměstnavatele od března 2010 do ledna 2014 pro poskytnutí odměn a platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo stejné hodnoty, to vše, aby bylo zřejmé, že se žalobci mělo žalovaných částek skutečně dostat, jako pravděpodobného výdělku. Současně byl žalobce poučen o následcích nesplnění výzvy. 7. Žalobce odkázal na podání ze dne 15. 12. 2021, ve kterém sdělil, že jeho místo zůstalo neobsazeno, neodpracoval za IV. čtvrtletí roku 2009 alespoň 21 dní pro úraz. Odkázal na vyjádření zaměstnavatele ze dne 23. 11. 2021, dle kterého bylo v průměru na obdobnou pozici za rozhodné období za služby pohotovosti 160 278,50 Kč, za služby přesčas 78 485 Kč a za odměny 339 822 Kč. Prostředky zaměstnavatele na tyto pozice byly využity, žalobce by dostal stejné odměny jako kolegové. Žalobce z důvodu zproštění nepracoval na původní pozici, hrubý příjem byl řádově nižší a nepobíral pohyblivé složky mzdy, jak tomu bylo dříve. Žalobci nebyly po ukončení zproštění výkonu služby doplaceny pohyblivé nenárokové složky mzdy související se skutečným výkonem služby. V případě přesčasů lze vyjít z průměrného času, který trávil žalobce v práci navíc. Žalobce si byl vědom, že dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu je částka pravděpodobného výdělku nižší než žalovaná částka, neboť při podání žaloby žalobce vyšel z průměrného výdělku. 8. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že usneseními Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] zn. 0 SV 6/2010 bylo proti žalobci ve dnech 25. 2. 2010 a 27. 5. 2010 zahájeno trestní stíhání. V průběhu řízení byl žalobce vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2010, č. j. 3 Nt 3/2010-10, když byl na osobní svobodě