28 C 53/2022-53 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Předmětem řízení bylo zaplacení v záhlaví uvedené částky (po částečném zastavení řízení stran částky 12 911 Kč pro částečné zpětvzetí žaloby, na základě usnesení ze dne 10.1.2023, čj. 28 C 53/2022-49) představující jednak nárok na náhradu škody ve výši 1 050 Kč (obhajné) za úkon právní služby ze dne [datum] včetně režijního paušálu, kdy tento úkon právní služby žalovaná mimosoudně neuhradila a jednak nárok na nemajetkovou újmu ve výši 6 000 Kč, to vše v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním žalobce. Proti žalobci bylo usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor [obec], oddělení obecné kriminality ze dne [datum], čj. KRPS [číslo] zahájeno trestní stíhání pro trestné činy – přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl následně po podání obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 8.11.2021, čj. 10 T 118/2021-154 obžaloby zproštěn. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce si v souvislosti s trestním stíháním zvolil právního zástupce a nárokuje tak na zbylém obhajném částku 750 Kč za úkon právní služby ze dne [datum] – vyjádření se ve věci (k dohodě o vině a trestu) s přináležejícím režijním paušálem ve výši 300 Kč, při sazbě 1 500 Kč/úkon podle § 7 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nemajetkovou újmu pak nárokuje z důvodu, že jeho trestní stíhání trvalo od [datum] do [datum], tedy po dobu pěti měsíců a toto pro něj bylo velmi nepříjemné a psychicky náročné. Žalobce byl dosud osobou netrestanou, a naopak orgány činné v trestním řízení s ním zacházely jakoby trestný či spáchal, což u něj způsobilo, že se ztratil důvěru v policejní orgány a státní zastupitelství. Žalobce měl také narušený spánek, což přetrvává dodnes. Rovněž také mívá psychické problémy a zvažuje vyhledání odborné pomoci psychologa. Partnerka žalobce pak byla po dobu jeho trestního stíhání těhotná, kdy místo toho, aby se žalobce soustředil na tuto událost, musel řešit své trestní stíhání, což mu zabralo spoustu času a energie. 2. Jelikož účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle § 115a o. s. ř. 3. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, soud ve svém rozhodnutí v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Na základě provedeného dokazování, kdy soud konkrétní skutečnosti zjištěné z jednotlivých důkazů nevyjmenovává a rovněž v souladu s nespornými tvrzeními účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř., činí tento závěr o skutkovém stavu: proti žalobci bylo usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor [obec], oddělení obecné kriminality ze dne [číslo], čj. KRPS [číslo] zahájeno trestní stíhání pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Žalobce byl obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8.11.2021, čj. 10 T 118/2021. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce si v souvislosti se svým trestním stíháním zvolil právní zástupkyni Mgr. [jméno] [příjmení], která ve věci vykonala úkon právní služby ze dne [datum], kterým se na žádost soudu vyjádřila k dohodě o vině a trestu. Žalobce v souvislosti s trestním stíháním měl psychické obtíže, měl narušený spánek, v noci se budil a také se nemohl věnovat těhotné partnerce tak, jak si v té době představoval. Žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním obrátil na žalovanou, která po projednání této žádosti dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí a na nákladech vynaložených žalobcem na obhajobu v trestní věci mu poskytla částku ve výši 12 911 Kč dne [datum] (vyjma úkonu ze dne [datum]). Za nezákonně vedené trestní stíhání se pak žalovaná žalobci omluvila bez přiznání satisfakce v peněžité formě. 4. Soud po právní stránce věc posoudil podle § 1, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, 3 a § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) a podle § 26 o. z. 5. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/1990 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. je jedním z těch rozhodnutí, které ruší účinky zahájeného trestního stíhání a činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonným“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jak již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy. Nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu pak vyplývá ze shora citovaných zákonných ustanovení. Žalobce tak má nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Ostatně tento skutkový stav a právní posouzení věci žalovaná nesporovala, když v rámci mimosoudního projednání nároku žalobce uhradila žalobci na nákladech řízení v souvislosti s jeho trestním stíháním částku 12 911 Kč. Mezi účastníky řízení zůstal sporný toliko úkon právní služby ze dne [datum]. V této souvislosti soud uvádí, že tento právní úkon má za opodstatněný a účelně vynaložený, když se jeho prostřednictvím vyjadřoval jednak na popud soudu (tedy jeho vyjádření bylo soudem vyžadováno) a jednak se vyjadřoval k věci samé k návrhu na dohodu o vině a trestu. Soud proto tento úkon právní služby shledal jako důvodný, a přiznal za něj žalobci náhradu podle § 11 odst. 2 písm. d) za použití odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a to ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, která vyplývá z § 7 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3 písm. c) citované vyhlášky, tj. ve výši 750 Kč. K uvedenému úkonu právní služby náleží i náhrada režijního paušálu á 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 6. U existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, je situace složitější vzhledem k tomu, že újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a nešlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2013, sp. zn. 13 Cdo 255/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). V posouzené věci tedy soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy, jakkoliv je tedy trestní stíhání spojeno s jistým individuálním diskomfortem trestně stíhaných osob (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005), není na místě presumovat, nýbrž prokazovat, stejně tak i intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012 či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře postižené osoby. 7. V souvislosti s tímto názorem proto soud vycházel z toho, že žalobce byl trestně stíhání pro trestný čin podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a 146 odst. 1 trestního zákoníku, kdy trestní sazba pro přísněji hodnocený trestný čin činila šest měsíců až tři roky, tedy trest nižšího charakteru, navíc s odkazem na skutečnost, že žalobce byl osobou bezúhonnou, nebylo vůbec reálné, aby byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Touto skutečností je proto intenzita vzniku nemajetkové újmy snížena. Také trestný čin, pro který byl žalobce trestně stíhán, zpravidla nepůsobí ve společnosti větší společenské odsouzení, oproti trestným činům proti životu a zdraví nebo trestným činům proti rodině a dětem apod., jež působí výrazné společenské odsouzení stíhaného. Rovněž trestní stíhání v poměrech