11 C 156/2021-80 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 30. 3. 2021 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 18 649 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen právní„ předchůdce žalobkyně“) se žalovaným dne 7. 5. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti. Na základě smlouvy se pak žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně vedle jistiny též úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za zpracování a doručení smlouvy ve výši 5 652 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení v hotovosti ve výši 1 693 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku uhradit v 60 týdenních splátkách po 398 Kč s tím, že poslední splátka měla být zaplacena dne 1. 7. 2019. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, když v průběhu smluvního vztahu do okamžiku postoupení pohledávky uhradil pouze částku 5 200 Kč Poslední splátku žalovaný uhradil dne 3. 9. 2018. Vzhledem k prodlení žalovaného se neuhrazená jistina stala splatnou a od 2. 7. 2019 se úročila úrokem ve výši 29 % ročně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky ve výši 18 649 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 11 342 Kč a z dlužných poplatků ve výši 7 307 Kč, dále žalobkyně uplatňuje nárok na kapitalizovaný úrok ve výši 1 854,73 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 409,24 Kč, úrok 29 % ročně z dlužné částky 11 342 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné částky 11 342 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný i přes výzvy dosud dlužnou částku žalobkyni neuhradil. 2. Opatrovník žalovaného v podání ze dne 6. 9. 2021 navrhl zamítnutí žaloby. Předně uvedl, že z přiložených důkazů není jisté, že byla smlouva o zápůjčce řádně uzavřena, že podpis na smlouvě patří žalovanému, ze smlouvy samotné nelze najisto postavit, že předmětnou částku 14 000 Kč skutečně převzal žalovaný. Opatrovník žalovaného dále namítl, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak vyžaduje ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce do zákaznické karty zaznamenal a vyhodnotil informace poskytnuté žalovaným, přičemž těmito informacemi měly být zejména„ … pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva.“ Opatrovník žalovaného zdůraznil, že z odpovědi Ing. [jméno] [příjmení], jednatele společnosti [právnická osoba] (nástupnická společnost provozovatele ubytovny na adrese [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [právnická osoba]) na dotaz k osobě žalovaného uvedl, že žalovaný měl na této adrese sice rezervaci i potvrzení termínu, k nástupu ubytování se ale nedostavil a rezervace byla proto zrušena. S největší pravděpodobností tak neexistuje ani nájemní smlouva či smlouva o ubytování, o níž žalobkyně tvrdí, že z ní její předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Již tato skutečnost zakládá důvodné pochybnosti, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně bylo dostatečné. Žalobkyně by měla jednoznačně prokázat, že její právní předchůdce v dostatečném rozsahu splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného; v opačném případě je smlouva neplatná. Přestože je podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel povinen posuzovat schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, z tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by si její právní předchůdce za tímto jejím účelem od žalovaného vyžádal jakékoli dokumenty prokazující výši jeho výdajů kromě výše zmíněné„ nájemní/podnájemní smlouvy“. Žalovaný má za to, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost absolutní. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutné vykládat tak, aby bylo v souladu s předpisy evropského práva upravujícími oblast poskytování spotřebitelských úvěrů, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“). Žalovaný poukázal na to, že Soudní dvůr Evropské unie se k problematice konformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, a to na základě předběžné otázky položené Okresním soudem v Ostravě. Pakliže čl. 23 směrnice stanoví, že sankce stanovené členskými státy za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice (jímž je bezpochyby i § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) musejí být účinné, přiměřené a odrazující, je zřejmé, že je nelze vázat na časově omezenou možnost spotřebitele namítat porušení povinnosti poskytovatelem. Soudní dvůr v citovaném rozsudku doslova uvádí:„ Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to ve tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného plyne, že přezkoumání, zda byla splněna povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nelze omezit na případy, kdy spotřebitel sám ve stanoveném časovém úseku neplatnost smlouvy namítne. Podle názoru žalovaného tak nelze učinit jiný závěr, než že smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 7. 5. 2018 je neplatná, neboť právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. I pokud by se tedy prokázalo, že žalovaný skutečně převzal uvedenou jistinu ve výši 14 000 Kč, měla by žalobkyně pouze právo na vrácení této částky 14 000 Kč („ zápůjčky“) představující bezdůvodné obohacení a případně úroku z prodlení v zákonné výši, pokud by se prokázalo, že žalobkyně žalovaného k vrácení této částky řádně vyzvala. I kdyby soud shledal, že si žalovaný skutečně uvedenou částku 14 000 Kč zapůjčil a převzal a že smlouva není absolutně neplatná, žalovaný namítá, že v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatnými jsou ujednání smlouvy, kterými je stanoven a) poplatek za zápůjčku ve výši 9.849 Kč, b) ujednání o úroku ze zápůjčky ve výši 29 %, c) ujednání o smluvní pokutě. S ohledem na výše uvedené i v tomto případě má žalovaný za to, že žalobkyně má maximálně právo toliko na vrácení částky 14 000 Kč představující jistinu. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] (č. l. 10) ze dne 7. 5. 2018 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 14 000 Kč v hotovosti. Poplatek za zápůjčku byl představován součtem kapitalizovaných úroků za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnou za zpracování smlouvy ve výši 5 652 Kč a poplatkem za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 1 693 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 23 849 Kč měl žalovaný hradit formou celkem 60 splátek ve výši 398 Kč týdně. Při 60 splátkách byly sjednány úroky ve výši 29 % ročně. 5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 7. 5. 2018 (č.l. 71) soud zjistil, že podpis na této žádosti odpovídá podpisu žalovaného na smlouvě, žalovaný uvedl, že pracuje na plný pracovní úvazek na základě pracovní smlouvy, o čemž předložil výplatní pásky, a to u zaměstnavatele [zaměstnavatel] [anonymizováno], [IČO], jeho čistý měsíční příjem činí 10 472 Kč, jiné příjmy nemá, jeho dohadované výdaje činí 3 500 Kč, tyto však nijak nedoložil. Ke svému bydlení žalovaný uvedl, že bydlí na adrese [adresa žalovaného], typ bydlení zaškrtl žalovaný jako„ jiné“, žádnou nájemní či jinou smlouvu dokládající jeho bydlení a výdaje s tímto spojené nedoložil a ze strany právního předchůdce žalobkyně nebyly ani zkoumány. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že pracovní poměr uzavřel žalovaný dne 31. 1. 2018 a výplatní pásky založil za měsíce 2, 3, 4/2018. 6. Z vyjádření zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba] ze dne 20. 5. 2021 (č.l. 47) soud zjistil, že žalovaný byl u nich zaměstnán od 1. 2. 2018 do 31. 5. 2018, pracovní poměr byl s žalovaným ukončen a bydliště v době ukončení pracovního poměru bylo [adresa žalovaného]. 7. Z vyjádření [právnická osoba] - nástupnická společnost ze dne 18. 5. 2021 (č.l. 44) soud zjistil, že žalovaný a adrese [adresa žalovaného], měl zde rezervaci, k nástupu do ubytování se však nedostavil a rezervace byla zrušena. 8. Z ta