19 C 62/2011-2003 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem ze dne 24. října 2017, č. j. 19 C 62/2011-1422 určil, že tam specifikovaná rozhodnutí přijatá na členské konferenci žalovaného dne [datum], nejsou v souladu se zákonem a stanovami (výrok I.), že tam specifikovaná rozhodnutí přijatá na zasedání výboru žalovaného dne [datum] nejsou v souladu se zákonem a stanovami (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Prvostupňový soud ve věci rozhodoval na základě tvrzení žalobců ve vztahu k žádanému vyslovení neplatnosti těchto rozhodnutí, a to v tom smyslu, že členská konference žalovaného nebyla řádně svolána a především nebyla usnášeníschopná. Podle stanov je totiž členská konference tvořena delegovanými zástupci všech oddílů, jejichž počet se odvíjí od počtu jejich členů (jeden delegát na dvacet členů). Žalovaným uváděný údaj o počtu členů oddílu basketbalu (740 osob) však neodpovídal aktuálnímu stavu, neboť ve skutečnosti měl tento oddíl členů jen 18, a nemohl proto na konferenci delegovat 36 zástupců. 3. Žalovaný pak navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že ke dni konání členské konference žalovaného dne [datum] vzrostl počet členů oddílu basketbalu z osmnácti na 740. Počet 35 delegovaných zástupců tak plně odpovídá stanovám. 4. Prvostupňový soud v uváděném rozsudku popsal, jaká zjištění učinil z jednotlivých důkazů a poté věc po právní stránce posoudil podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“). Dospěl k závěru, že oba žalobci jsou k podání žaloby aktivně legitimováni a že žalobu podali ve lhůtě stanovené citovaným ustanovením § 15 zákona č. 83/1990 Sb. Nesouhlasil s žalobci, že členská konference žalovaného nebyla řádně svolána, přisvědčil však jejich argumentaci, že nebyla usnášení schopná. Měl za to, že žalovaný přes poskytnuté poučení podle § 118a o. s. ř., neprokázal, že oddíl basketbalu měl v době konání členské konference tvrzených 740 členů, a naopak považoval za prokázané, že tento oddíl měl členů pouze 18 a mohl tak delegovat jen jednoho zástupce. Nebyla-li tedy členská konference usnášeníschopná, nemohl být následně platně jmenován ani nový výbor žalovaného. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání a z jeho podnětu a v jeho mezích odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, aby poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Tento závěr pak nachází svůj výraz ve výroku usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, č. j. 21 Co 218/2018-1786 ze dne 20. července 2021, jímž rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože prvostupňový soud je ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř., vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu, uvádí v zájmu přesnosti a přehlednosti právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v jeho výše uváděném usnesení formou citace: „ 8. V posuzované věci se žalobci domáhají přezkumu několika rozhodnutí členské konference a výboru žalovaného ze dne [datum]. Jedním z těchto rozhodnutí byli odvoláni z funkcí předsedy a člena výboru a nově byli jmenováni [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. 9. Soud prvního stupně měl za to, že existuje více osob, které o sobě prohlašují, že jsou oprávněny jednat za žalovaného, a proto mu usnesením ze dne 11. 11. 2013, č. j. 19 C 62/2011-796, ustanovil procesního opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. 19 C 62/2011-876, pak zastavil řízení o návrhu žalovaného na zrušení ustanovení opatrovníka. Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, které soud prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu poté, co nejprve napadeným rozsudkem ze dne 24. října 2017, č. j. 19 C 62/2011-1422, ve věci meritorně rozhodl. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 616/2019, usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2015, č. j. 19 C 62/2011-876, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na své předchozí usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017, vydané v související věci vedené mezi totožnými účastníky, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spolku nelze v řízení o přezkumu platnosti rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu - bez dalšího - ustanovit procesního opatrovníka z důvodu, že není jasné, zda bylo platně přijato rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu spolku, jehož volba je v řízení přezkoumávána. Nevyslovil-li soud (dosud) neplatnost rozhodnutí orgánu spolku, je napadené rozhodnutí platné. V návaznosti na to soud prvního stupně přípisem ze dne [datum] účastníkům sdělil, že opatrovníka nadále není třeba a že bude jednat přímo s žalovaným. 10. Z výše popsaného sledu vydaných rozhodnutí je zřejmé, že na počátku řízení soud prvního stupně ustanovil žalovanému procesního opatrovníka, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v § 29 odst. 2 o. s. ř. I v případě, kdy je přezkoumávána platnost rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu, jako je tomu v projednávané věci, je totiž za spolek v řízení oprávněna jednat (i) osoba, jejíž volba je návrhem na zahájení řízení zpochybněna. V důsledku tohoto postupu pak soud prvního stupně v průběhu téměř celého řízení nejednal s žalovaným, nýbrž s ustanoveným procesním opatrovníkem, a tím odňal žalovanému možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, na který poukázal dovolací soud ve svém zrušovacím usnesení). Teprve po vyhlášení meritorního rozhodnutí (v návaznosti na zrušovací usnesení dovolacího soudu) přestal jednat s opatrovníkem a začal jednat s žalovaným, což účastníkům oznámil. K ukončení funkce opatrovníka ale nedošlo proto, že odpadl důvod, pro který byl opatrovník do funkce ustanoven, nýbrž proto, že od počátku takový důvod chyběl. Soud prvního stupně tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na rozsah potřebného dokazování za odvolacího řízení nemůže být zjednána náprava, a jsou tedy splněny předpoklady § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud proto, aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně zrušil. 11. Na soudu prvního stupně bude, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vezme přitom v úvahu, že některé námitky vznesené vedlejším účastníkem v odvolání by mohly být pro právní posouzení věci relevantní: 12. Nelze souhlasit s odvolatelem, že soud prvního stupně neměl připustit vstup žalobce b) do řízení, uplynula-li mu lhůta stanovená v § 15 zákona č. 83/1990 Sb., v níž mohl svůj nárok uplatnit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) totiž soud otázku jeho věcné legitimace neposuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Nicméně tuto skutečnost měl soud prvního stupně zohlednit při posuzování, zda žalobce b) uplatnil svůj nárok u soudu včas. Vyhověl-li návrhu na přistoupení dalšího žalobce, je třeba mít za to, že nový žalobce své právo uplatnil u soudu (z hlediska běhu promlčecích a prekluzivních lhůt) dnem, kdy soudu došel jeho souhlas s tímto opatřením nebo kdy projevil svůj souhlas do protokolu (srov. např. komentář k § 92 o. s. ř., in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., II., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Soud prvního stupně učinil ale pouze obecný závěr o tom, že žaloba byla podána v šestiměsíční lhůtě stanovené v § 15 zákona č. 83/1990 Sb., aniž se zabýval tím, kdy žalobce b) uplatnil svůj nárok u soudu. V tomto směru proto bude třeba právní posouzení doplnit. 13. Stejně obecný je i závěr soudu prvního stupně, že žalobci jsou ve věci aktivně legitimováni. Jak vyplývá z dikce § 15 zákona č. 83/1990 Sb., soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí některého orgánu sdružení na základě určovací žaloby člena sdružení, přičemž judikatura dovodila i další kritéria posuzování oprávněnosti žaloby - osobnostní nebo materiální újmu, kterou utrpěl člen sdružení, vyčerpání případných interních smírčích či rozhodčích prostředků a společenský zájem na projednání věci, to vše při dostatečně vysokém stupni intenzity naplnění těchto kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006). Judikatura také přiznala aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle citovaného ustanovení i osobě, která již nebyla v době podání žaloby členem sdružení, šlo však o takový právní vztah, jenž se jí bezprostředně dotýkal, konkrétně o majetkové vypořádání žalobce při zániku členství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2890/99, a ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005). Jelikož se žalobci domáhají přezkumu několika rozhodnutí členské konference a výboru žalovaného, měla by být tato kritéria splněna u každého z nich, jejich naplnění však soud prvního stupně vůbec nezkoumal