16 C 47/2023-34 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podanou žalobou a jejím doplněním ze dne 26. 2. 2023 domáhala vůči žalované zaplacení shora uvedené částky představující nevrácenou jistinu poskytnutého úvěru ve výši 5 740 Kč a poplatek ve výši 6 658,45 Kč. Žalovaná uzavřela dne 2. 3. 2020 s právním předchůdcem žalobkyně (společnost [právnická osoba]) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě převzala hotově částku ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s částkou ve výši 7 510 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 260 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 byla předmětná pohledávka postoupena z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem. Žalovaná, na pohledávku uhradila pouze částku ve výši 260 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací získaných od žalované, když informace od žalované ověřoval proti vyžádaným dokladům. Skutečnost, že žalovaná poskytla pravdivé a úplné informace, potvrdila podpisem smlouvy. Ze zákaznické karty ze dne 2. 3. 2020 pak vyplývá, že úvěruschopnost žalované byla ověřena z výpisů z bankovního účtu. Z insolvenčního rejstříku bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci byli vyzváni, aby sdělili soudu v určené lhůtě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (ust. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ust. § 115a o. s. ř). Žalobkyně ani žalovaná na výzvu soudu nereagovala a soud má tedy za to, že nemají proti postupu podle § 115a o. s. ř. žádné námitky. Soud tak věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a rozsudek veřejně vyhlásil. 4. Ze zákaznické karty ze dne 2. 3. 2020 soud zjistil, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 4 000 Kč. Uvedla, že bydlí v nájmu, je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti. Jako zdroj příjmů uvedla mateřskou/rodičovskou dovolenou. Žalovaná uvedla, že má čistý příjem 13 081 Kč měsíčně a další příjmy domácnosti činí 15 000 Kč. Její měsíční výdaje činí 4 500 Kč. Dle zákaznické karty byly údaje ověřeny výpisy z bankovního účtu. 5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 3. 2020 včetně smluvních podmínek soud zjistil, že byla mezi žalovanou a společností [právnická osoba] uzavřena smlouva, na jejímž základě se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 6 000 Kč, který rovněž téhož dne v hotovosti žalované poskytla. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 950 Kč v pravidelných 52 týdenních splátkách po 260 Kč a poslední splátku ve výši 250 Kč. Úroková sazba činí 88 % ročně. 6. Z litiny označené jako„ tabulka umoření“ bylo zjištěno, že dne 2. 3. 2020 byl žalované poskytnut úvěr 6 000 Kč. Dne 5. 3. 2020 žalovaná uhradila částku 260 Kč. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2022 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. 8. Výzvou před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky v celkové výši 15 876,27 Kč (upomínka ze dne 6. 6. 2022). 9. Z hlediska skutkového stavu věci má soud za prokázané, že mezi účastníky došlo dne 2. 3. 2020 k uzavření shora specifikované smlouvy o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 6 000 Kč, kterou se zavázala vrátit spolu s poplatkem. Žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy, nehradila stanovené týdenní splátky (uhradila pouze částku 260 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Dle § 9 odst. 1zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 15. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. 16. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. 17. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně. 18. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. 19. Soud má za to, že v daném případě nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované a to ani v části příjmové ani výdajové stránky. Žalobkyně tvrdila, že vychází z premisy pravdivosti uvád