32 C 194/2020 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou doručenou nadepsanému soudu dne 13. 8. 2020, doplněnou podáním ze dne 16. 9. 2020, po žalované domáhala uhrazení částky v celkové výši 7 104 Kč, složené z jistiny ve výši 3 000 Kč, z částky 900 Kč představující smluvní pokutu a z částky 3 204 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, a dále částky 2 600 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, kdy tyto představují paušální částku 450 Kč a 650 Kč za zaslané upomínky, a dále náhrada nákladů za pověření inkasní agentury v částce 1 500 Kč, s odůvodněním, že se jedná o dluh vzniklý neuhrazením dlužné částky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum]. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru byl žalované poskytnut žalobkyní poté, co náležitě prověřila úvěruschopnost žalované (potvrzení o příjmech, čestné prohlášení o výdajích, lustrace v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a nebankovním registru dlužníků), úvěr ve výši 3 000 Kč, který byl po prodloužení splatnosti žalovanou, splatný dne [datum]. Žalovaná ani přes výzvy žalobkyně neuhradila ničeho. 2. Podáním doručeným nadepsanému soudu dne 16. 9. 2020 vzala žalobkyně žalobu částečně, co do pohledávky představující požadovanou smluvní pokutu v celkové výši 900 Kč, zpět. 3. Soud rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2020, č.j. 32 C 194/2020-23 tak, že řízení částečně, co do částky 900 Kč na smluvní pokutě zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 31. 10. 2020. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobkyně celkové výši 6 204 Kč, složený z nesplacené jistiny ve výši 3 000 Kč, a z částky 3 204 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, a dále nárok na zaplacení částky 2 600 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. 4. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum]. Žalované bylo doručeno předvolání k tomuto jednání společně s žalobou včetně jejího doplnění do vlastních rukou fikcí doručení dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen o.s.ř.) dne 21. 12. 2020, tedy více než 10 dnů přede dnem prvního jednání, které se ve věci konalo. 5. Žalovaná se k žalobě, ve znění částečného zpětvzetí, nevyjádřila a k nařízenému jednání, k němuž byla řádně a včas předvolána, se bez omluvy nedostavil. 6. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně řádně omluvila svoji neúčast u jednání podáním ze dne 14. 12. 2020 a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. 7. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění (bez příslušenství) nepřevyšující částku 10 000 Kč (bagatelní spor, § 157 odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na § 202 odst. 2 o.s.ř.), soud se omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. 8. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 9. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla téhož dne žalované peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, a to převodem na bankovní účet uvedený žalovanou ve smlouvě, ze kterého již dříve, pro ověření, žalovaná zaslala částku 1 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] včetně předsmluvních informací, z výpisu z bankovního účtu ze dne 1. 6. 2018, z výpisu z bankovního účtu ze dne 23. 7. 2018). Žalobkyně ověřila totožnost žalované (zjištěno z kopie občanského průkazu žalované). Dne 20. 7. 2018 žalovaná obdržela formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze kterého se podává, že náklady poskytnutého spotřebitelského úvěru v částce 3 000 Kč, při době splácení 30 dnů, činí celkem 3 300 Kč, a to v částce 96 Kč na úrocích (pevná úroková sazba 39% ročně) a v částce 3 204 Kč na poplatku. Současně byla žalovaná upozorněna, že při prodlení se splácením jí bude účtován poplatek za výzvy, a to 450 Kč za 1. upomínku, 650 Kč za 2. upomínku a 1 500 Kč za předání k vymáhání inkasní agentuře (zjištěno z Formuláře předsmluvní informace ze dne 20. 7. 2018). Žalovaná byla upomenuta k úhradě dlužné částky nejpozději do 28. 10. 2018, a to upomínkou ze dne 23. 10. 2018 adresovanou na korespondenční adresu uvedenou ve smlouvě, tedy [ulice a číslo], [obec a číslo] (zjištěno z upomínky k zaplacení dlužné částky ze dne 23. 10. 2018, včetně kopie dokladu o odeslání upomínky). Dále žalobkyně vyhotovila upomínku ze dne 14. 11. 2018 a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] upomínku ze dne 27. 11. 2018, jejich odeslání nebylo žalovanou dokládáno (zjištěno z poslední upomínky před předáním na vymáhání ze dne 14. 11. 2018, z poslední výzvy před žalobou a exekucí ze dne 27. 11. 2018). Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho. 10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 11. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen o.z.), uzavřené adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o.z.). Žalovaná na straně úvěrované smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o.z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění rozhodném (dále je ZSÚ). 12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 14. Podle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Podle § 2993 věty prvé o.z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 16. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Tato zákonná ustanovení v rámci implementace směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ zakotvují princip odpovědného půjčování („ responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Podle Ústavního soudu lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z judikatury citované tímto nálezem - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Soudy proto poskytovatele úvěrů musí vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). K závěru, že splnění povinnosti posoudit úvěrus