42 C 315/2010-677 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném vyklizení a předání bytu [číslo] v 1. patře domu [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], v ulici [ulice a číslo], neboť je žalobkyně v tomto bytě hlášena k trvalému pobytu, avšak tento byt nemůže užívat, kdy v předmětném bytě bydlela se svojí maminkou, avšak její dcera, zemřelá [jméno] [příjmení], roz. [celé jméno původní účastnice], se po rozvodu se svým 1. manželem nastěhovala do tohoto bytu a v tomto bytě ještě bydlel její druh – žalovaný, když v roce 1997 mělo dojít k údajnému převodu předmětného bytu [číslo] mezi žalobkyní a její zemřelou dcerou [jméno] [příjmení] a zřejmě došlo k tomu, že dcera bez vědomí žalobkyně podepsala dohodu o převodu i za svoji matku – žalobkyni, resp. není žalobkyni známo, kdo konkrétně podepsal formulář Družstva [anonymizováno] za její osobu, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně nechtěla v té době narušovat existující vztah mezi její zemřelou dcerou a žalovaným, neučinila proti údajnému převodu žádné právní kroky. Bohužel, dcera žalobkyně [jméno] dne 30.12. 2009 zemřela po téměř 7 měsíční hospitalizaci, což žalovaný žalobkyni neoznámil, rozhodl sám o odpojení dcery od přístrojů plicní ventilace a den před pohřbem dcery [jméno] pak žalovaný kontaktoval druhou dceru žalobkyně, aby si vzala urnu sestry domů. Následně se žalobkyně obrátila na žalovaného dopisem ze dne 30.7. 2010, kdy jí však bylo sděleno žalovaným striktní odmítnutí požadavku na bydlení v předmětném bytě a vzhledem k tomu, že nedošlo k platnému převodu členských práv a povinností mezi ní a její dcerou v Družstvu [anonymizováno], spojených s užíváním předmětného družstevního bytu [číslo] v roce 1997, je žalobkyně stále právoplatnou nájemkyní předmětného bytu a nemůže pak být nájemcem předmětného družstevního bytu ani žalovaný, kdy je též na soudu, aby si jako prejudiciální otázku vyřešil platnost údajného převodu družstevního bytu, kdy žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a na tom nemůže ani nic nezměnit dědické řízení, ve kterém zřejmě žalovaný údajně zdědil i členský podíl v Družstvu [anonymizováno] s tím, že žalovaný dosud předmětný byt nevyklidil a nezbylo tak tedy žalobkyni než se obrátit s žalobou na soud. V průběhu jednání pak žalobkyně doplnila skutková tvrzení a to tak, že nepodepsala ani členskou přihlášku do Družstva [anonymizováno] ze dne 20.4. 1994, nepodepsala se na seznamu zakládajících členů Družstva [anonymizováno] na ustavující schůzi konané 20.4. 1994 a na této schůzi nebyl přítomna, nepodepsala se na plné moci ve prospěch Ing. [jméno] [příjmení] k zastupování ohledně doplnění stanov Družstva [anonymizováno] na členské schůzi a nepodepsala se na nájemní smlouvě ze dne 2.10. 1995. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnou, kdy má za to, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť není nájemcem ani vlastníkem předmětného bytu, kdy pokud by bylo soudem posouzeno, že je žalobkyně ve věci aktivně legitimována, dovolává se žalovaný promlčení, kdy veškerá práva byla promlčena ve 3leté lhůtě, kdy však žalobkyně svá práva nevykonávala 20 let, když z policejního spisu, kdy důkazy předložila sama žalobkyně, je v protokolu o výslechu z roku 2002 řečeno, že byt žalobkyně neužívá již 10 let a před 10 lety se odstěhovala, kdy žalovaný má za to, že žalobkyně podepsala dohodu o převodu členských práv a povinností a žaloba je pouze zcela účelová a navrhl její zamítnutí. 3. Ve věci již soud rozhodl rozsudkem ze dne 9.10. 2014 č.j. 42 C 315/2010-171 a to tak, že výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt [číslo] v 1. patře domu [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], v ulici [ulice a číslo] do 30 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, výrokem III. žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 11 452 Kč s tím, že částku 7 000 Kč již zaplatila a je povinna pouze doplatit částku 4 452 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalobkyně proti meritu věci a žalovaný pak proti výroku II. týkajícího se náhrady nákladů řízení. Městský soud v Praze jakožto odvolací soud usnesením ze dne 18.11. 2015 č.j. 11 Co 279/2015-218 rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že hmotněprávním předpokladem pro rozhodnutí soudu o vyklizení bytu je ve smyslu § 1044 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), který je třeba na projednávanou věc po 1.1.2014 použít, je prokázání obligačního titulu, na jehož základě se nájemce bytu může domáhat jeho vyklizení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2001, sp.zn. 26 Cdo 446/2001), tj. smlouvy o nájmu bytu (k tomu srovnej [příjmení], J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ [číslo]). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, [číslo] s.). Z tohoto úhlu pohledu však žaloba trpí nedostatečnými skutkovými tvrzeními o nájemním vztahu žalobkyně k předmětnému bytu a označením důkazů k prokázání těchto tvrzení. V žalobě je sice obsaženo tvrzení, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu, ale zde se jedná o právní závěr, který není podložen žádnými rozhodnými tvrzeními ohledně právního titulu, na jehož základě žalobkyni k předmětnému bytu právo nájmu vzniklo. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti o naplnění okolností pro aplikaci ustanovení § 1044 o.z. a povinnost nabídnout k nim důkazy tíží v řízení žalobkyni; nejsou-li v řízení tato tvrzení prokázána, stíhají ji nepříznivé procesní důsledky s tím spojené. Vzhledem k tomu, že tam, kde rozhodnutí soudu musí být v souladu s ustanovením hmotného práva kogentní povahy (což ustanovení týkající se vzniku užívacího práva bytu a posléze nájmu bytu ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), bezpochyby byla), bylo třeba, aby soud I. stupně žalobkyni vyzval postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení ohledně vzniku a dalšího průběhu užívacího práva bytu, resp. nájmu bytu (včetně okolností týkajících se změny v osobě pronajímatele a s tím i možné změny povahy bytu na družstevní byt) – potřeba doplnit tato tvrzení vyvstala tím spíše, že žalovaný při jednání konaném dne 22.12.2011 uvedl, že žalobkyně právo nájmu nevykonávala 20 let, když se již v roce 2002 měla ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení vyjádřit tak, že předmětný byt neužívá již 10 let, neboť se z něj odstěhovala, a dále vzhledem k tomu, že žalobkyně vypověděla, že ví o existenci Družstva [anonymizováno], ale na žádné ustavující členské schůzi nebyla, nic kolem toho nedělala – a k označení důkazů k prokázání těchto tvrzení. Soud I. stupně však této poučovací povinnosti nedostál, a proto koncentrace řízení, o níž účastníky poučil při jednání konaném dne 22.12.2011, zásadně nebránila tomu, aby žalobkyně tyto skutečnosti vylíčila, resp. důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení doplnila, i poté, co koncentrace řízení nastala (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2013, sp.zn. 29 Cdo 604/2012). Zároveň platí, že v rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2011, sp.zn. 29 Cdo 1892/2011). Z výše uvedeného však také vyplývá, že pokud žalobkyně podáním ze dne 22.1.2014 svá skutková tvrzení ohledně průběhu nájemního vztahu částečně doplnila tak, že nebyla členkou Družstva [anonymizováno], a tudíž nemohla převést na svou dceru [jméno] [příjmení] členská práva a povinnosti v tomto družstvu, nejednalo se v žádném případě o změnu žaloby, o níž by bylo zapotřebí rozhodovat postupem dle § 95 o.s.ř.. Byla-li by tvrzení žalobkyně o tom, že se nestala členkou družstva, prokázána, nemohl by obstát závěr soudu I. stupně o platnosti předmětné dohody, a to při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2006, sp.zn. 30 Cdo 438/2006, k přechodu práva nájmu družstevního bytu na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu srovnej závěry vyslovené Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 10.9.2014, sp.zn. 31 Cdo 1147/2012). Soud je povinen k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlédnout z úřední povinnosti, pokud se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Pouze tehdy, není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2011, sp.zn. 26 Cdo 2526/2009 či ze dne 30.8.2013, sp.zn. 30 Cdo 850/2013). Na soudu I. stupně tak bylo, aby se i tímto tvrzeným důvodem neplatnosti dohody o převodu členských práv a pov