43 C 289/2018-317 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 836 800 Kč. Žalobu odůvodnil tak, že účastníci spolu v letech 2002 až 2015 žili,jako druh a družka, vedli společnou domácnost. Po narození prvého dítěte, se v listopadu 2006, přestěhovali do nového domu [adresa] v k. ú. [obec], [územní celek]. Dům je ve výlučném vlastnictví žalované a byl pořízen především z prostředků, které získala žalovaná z majetkového vypořádání, se svým bývalým manželem. Žalobce tvrdil, že zbývající část peněz, potřebných na pořízení domu, byla uhrazena prostřednictvím hypotečního úvěru,ve výši 1 138 523 Kč, který poskytla [právnická osoba] žalované, jako dlužnici a příjemkyni úvěru. Žalobce tvrdil, že přestože nebyl s hypoteční bankou v žádném smluvním vztahu, začal hned od počátku, od listopadu 2006, hradit trvalým příkazem ze svého účtu splátky hypotečního úvěru,ve výši 7 100 Kč měsíčně, pravidelně, až do října 2015, do doby, kdy se ze společné domácnosti odstěhoval. Takto tedy na splátkách hypotéky, vedené na žalovanou, žalobce zaplatil částku 766 800 Kč. Žalobce tvrdil, že tuto částku zaplatil bez právního důvodu, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, v této výši. Žalobce dále tvrdil, že financoval vybavení domu,ve výlučném vlastnictví žalované, že tímto došlo ke zhodnocení nemovitosti, ve výlučném vlastnictví, žalované. V žalobě žalobce tvrdil, že tyto investice provedl z překlenovacího úvěru, který si vzal ve výši 500 000 Kč, který mu poskytla ČMSS, na základě smlouvy [číslo]. Tvrdil, že po odchodu žalobce ze společné domácnosti s žalovanou, toto vybavení zůstalo v nemovitosti žalované, která ho nadále využívá. Žalobce platil splátky tohoto překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, ve výši 3 900 Kč měsíčně a to až do úplného splacení tohoto úvěru. Žalobce v žalobě tvrdil, že ty„ investice“, které provedl, do nemovitosti žalované, spočívaly např. ve vestavěných skříních, za asi 130 000 Kč, dále v nákladech za terénní úpravy v okolí domu, včetně instalace závlahového systému, úpravy terasy, v hodnotě 145 637 Kč, provedené firmou [právnická osoba], dále v kupní ceně za nábytek od firmy [jméno] Truhlář,v ceně 72 000 Kč, nábytek od společnosti A Interier, za 25 840 Kč, za výrobu kuchyňské linky, včetně spotřebičů Miele, za 252 958 Kč. Žalobce tedy tvrdil, že do výlučného majetku žalované investoval celkem částku 1 266 800 Kč. Protože žalovaná, v roce 2010, poskytla žalobci částku 430 000 Kč, na akontaci, při nákupu nového automobilu, který po rozpadu společné domácnosti účastníků zůstal ve vlastnictví žalobce, žalobce provedl v žalobě zápočet částky 430 000 Kč, na částku 1 266 800 Kč a tvrdil, že výsledná částka bezdůvodného obohacení na straně žalované, je 836 800 Kč. Žalobce dále tvrdil, že po dobu, kdy bydlel v nemovitosti s žalovanou, se podílel na dalších finančních nákladech. Původně v žalobě tvrdil, že hradil veškeré energie, vodné, stočné, elektřinu, plyn, toto své tvrzení ve své výpovědi změnil a zajišťoval různé servisní, opravné práce, na domě. Po rozpadu společné domácnosti,v roce 2015 bez vlastního bydlení, tvrdil, že téměř bez finančních prostředků. Žalobce tvrdil, že vyzýval žalovanou k vrácení této částky, ale žalovaná na toto nereagovala. K tomuto žalobce předložil pouze předžalobní výzvu, ze dne 20. 9. 2018. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, nárok žalobce neuznávala. Především namítala, že skutková tvrzení žaloby jsou částečně nesrozumitelná a především namítala, že pokud žalobce tvrdil, že na vybavení domu si vzal překlenovací úvěr u Českomoravské stavební spořitelny, tak toto se nezakládá na pravdě, protože toto vybavení bylo pořízeno, po nastěhování do nového rodinného domu, tedy dříve, než si vzal žalobce překlenovací úvěr ze stavebního spoření. Žalovaná potvrdila, že v roce 2006 účastníci začali spolu bydlet v domě, ve výlučném vlastnictví žalované. Vedli,jako partneři,společnou domácnost. Z jejich vztahu se narodily dvě nezletilé děti, [jméno], narozen [datum] a [jméno], narozen [datum]. Žalovaná tvrdila, že z důvodu nástupu žalované na rodičovskou dovolenou,v listopadu 2006, se účastníci dohodli, že žalobce bude na společnou domácnost přispívat, kromě jiného, formou úhrady hypotečního úvěru, který byl poskytnut žalované. Žalovaná byla na rodičovské dovolené do května 2012. V době, kdy účastníci vedli společnou domácnost, samozřejmě žalobce neplatil žalované žádné nájemné. Žalovaná popřela, že by žalobce hradil výlučně veškerá média, elektřinu, vodu, plyn, odvoz odpadu. Naopak žalovaná tvrdila, že tyto platby hradila ona, včetně nákladů na stravování, včetně nákladů nezletilých dětí. Účastníci nebyli manželé. Žalovaná namítala, že dle jejího názoru, se ničím neobohatila na úkor žalobce, uplatnila námitku promlčení, s odkazem na ust. § 107 odst. 1 zákona č. 40/64 Sb. Tvrdila, že tedy na její straně nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, jestliže splátky hypotéky, které žalobce činil, byly jeho příspěvkem na společnou domácnost. Pokud šlo o tvrzení žalobce, že něco hradil z překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, namítala že toto ničím neprokázal. Navíc žalovaná poukazovala na to, že na rozdíl od rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 opatrovnickém řízení, Městský soud v Praze rozsudku ve věci [číslo jednací] z [datum rozhodnutí], při určení výše výživného pro nezletilé děti účastníků, přihlédl k měsíční splátce úvěru žalobce, ve výši 3 900 Kč měsíčně, úvěru ze stavebního spoření, aniž by k tomu provedl nějaké dokazování. Tedy odvolací soud snížil původně stanovené výživné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci [číslo jednací] z částek 6 300 Kč a 5 900 Kč měsíčně, na 5 000 Kč a 4 000 Kč měsíčně. (Přesto žalobce vytvořil dluh 56 200 Kč). Ještě žalovaná poukazovala na to, že v době soužití účastníků hradila z výlučných prostředků společné dovolené, náklady společné domácnosti, nákup osobního automobilu. Tvrdila, že žalobce také pobíral příspěvky na obě děti, i v době, kdy s nimi nevedl společnou domácnost. A za dobu od roku 2006 do roku 2016 takto obdržel částku 222 000 Kč. Žalovaná dále namítala, že kromě předžalobní výzvy neobdržela předtím od žalobce žádnou žádost o úhradu žádné částky. Na předžalobní výzvu již reagoval její právní zástupce, odpovědí z 5. 10. 2018. 3. K vyjádření žalované, žalobce blíže specifikoval položky, o kterých tvrdil, že z výlučných prostředků tyto investoval do nemovitosti,ve výlučném vlastnictví žalované. Mělo se jednat o terénní úpravy okolí domu, včetně instalace závlahového systému v hodnotě 145 637 Kč od Floristického servisu s. r. o., faktura ze dne 6. 9. 2007, vestavěné skříně značky Woodface za cenu 130 199 Kč, realizováno a uhrazeno v říjnu a listopadu 2006, nábytek od firmy Luboš Truhlář za 72 000 Kč, červenec 2007, nábytek od společnosti A Interier v ceně 25 840 Kč, březen až červen 2007, výroba kuchyňské linky na míru a spotřebiče značky Miele, celkem 252 958 Kč, září až prosinec 2006. Žalobce se dále vyjádřil tak, že nesouhlasí s uplatněnou námitkou promlčení ze strany žalované, kdy žalobce vycházel z jediné tříleté promlčecí lhůty, s odkazem na ust. § 621 zákona č. 87/2012 Sb., která tedy počíná běžet od chvíle, kdy se oprávněný dozvěděl a mohl dozvědět o rozhodujících skutečnostech. Žalobce tvrdil, že v okamžiku zaplacení každé jednotlivé splátky úvěru, neměl vědomí o tom, že na straně žalované vzniká bezdůvodné obohacení, protože se domníval, že byť nemovitost byla ve výlučném vlastnictví jeho družky, bude s ní žít, po zbytek života. A až v okamžiku, kdy se vztah účastníků rozpadl a žalobce se z nemovitosti odstěhoval, bylo,dle tvrzení žalobce, povinností žalované vrátit mu, co do jejího majetku investoval. Tvrdil tedy, že zaplacené splátky se staly bezdůvodným obohacením žalované až v okamžiku rozpadu společné domácnosti, tedy v říjnu roku 2015. A protože žalobce uplatnil svůj nárok žalobou u soudu dne 28. 9. 2018, nedošlo,dle názoru žalobce, k promlčení jeho nároku. Následně žalobce tvrdil, že ty jednotlivé splátky hypotečního úvěru žalobce za žalovanou,by měl soud posoudit jako půjčku, nebo zápůjčku, v režimu nového občanského zákoníku a tvrdil, že ty jednotlivé půjčky, případně zápůjčky, byly uzavřeny v ústní formě v době, kdy účastníci spolu žili a blíže to neřešili a došlo ke konkludentnímu uzavření jednotlivých půjček, nebo později zápůjček, v režimu nového občanského zákoníku, v závěru řízení to již takto nehodnotil. 4. Žalovaná následně tvrdila, že pokud by soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný, alespoň v nějakém rozsahu, musel by soud hodnotit také to, že si žalobce„ odbydlel“ ten svůj díl a žalovaná navrhovala, aby částka byla zjištěna porovnáním s obvyklým nájemným za užívání obdobné nemovitosti, v daném místě a čase, které by jinak žalobce byl povinen platit. 5. K výzvě soudu pak žalobce svá skutková tvrzení žaloby upřesnil tak, že mezi účastníky byla v průběhu roku 2006 uzavřena ústní dohoda o společném bydlení a užívání nemovitosti [adresa], ve výlučném vlastnictví žalované, která zahrnovala kromě jiného tu skutečnost, že žalob