28 C 122/2023-31 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 296,42 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě kterého se žalobkyně zavázala žalovanému na základě jeho příkazů poskytnout úvěr až do limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr pravidelně splácet a z vyčerpané a nesplacené jistiny hradit úrok ve výši 16,9 % ročně. Úvěr měl být splácen prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyně proto dne [datum] přistoupila k zesplatnění celého úvěru, o čemž byl žalovaný informován prostřednictvím dopisu. 2. Soud uvádí, že žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě; žalovaný se k dotazu soudu v tomto směru nevyjádřil a soud tak jeho souhlas presumoval. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 122/2023-16 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali a jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy v případě žalovaného zkoumána úvěruschopnost žalovaného a jeho příjmy a výdaje a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovaným. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě informací získaných od žalovaného (potvrzení o příjmu). S ohledem na tyto žalovaným poskytnuté informace došla žalobkyně k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Tato tvrzení žalobkyně podpořila těmito důkazy: nedatované posouzení úvěruschopnosti klienta včetně informace z CCB, potvrzení o příjmu. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt absolutně rezignoval na jakékoliv snahy o zjištění skutečné finanční situace žalovaného, zejména jeho reálných výdajů (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. (takovýto postup soud pokládá za obsoletní). 3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a zůstal nečinný. 4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: 5. Žalobkyně a žalovaný spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala žalovanému na základě jeho příkazů poskytnout úvěr až do limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednaného výše úvěrového limitu (tedy splátek ve výši 2 000 Kč měsíčně) a to společně se smluvním úrokem ve výši 16,9 % ročně. Splatnost splátek byla sjednána k 14. dni kalendářního měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly též všeobecné obchodní podmínky a ceník poplatků (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], všeobecnými obchodními podmínkami pro soukromou klientelu platnými od [datum], ceníkem pro soukromou klientelu účinným od 1. 4. 2017). 6. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradu splátek. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému dopis označený jako poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy. Žalovaný byl dopisem vyzván k úhradě dlužné částky 7 234 Kč do dne [datum]. Žalovaný byl současně upozorněn, že pokud dlužnou částku ve stanovené lhůtě neuhradí, tak dojde k zesplatnění celého úvěru (prokázáno poslední výzvou k úhradě ze dne [datum]). Žalovaný dluh přesto neuhradil a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celého úvěru, což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum] (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celého dluhu ze dne [datum]). 7. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu na adresu jeho trvalého bydliště i na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě, žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho dalšího (prokázáno výzvami k úhradě ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu). 8. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal celkovou částku 125 830 Kč a na úvěr uhradil celkovou částku 106 191,07 Kč (prokázáno přehledem celkového čerpání úvěru, kompletním přehledem úhrad). 9. Z nedatovaného dokumentu označeného jako Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že dle žalobkyně byla žádost o poskytnutí úvěru poskytnuta přes pobočkovou síť v rámci tzv. kreditní linky. [příjmení] byla napočtena na základě příjmu z předchozí úvěrové žádosti, kde klient uvedl příjem ve výši 70 000 Kč. Příjem měl být doložen i dokumentem v německém jazyce označeném jako [anonymizována tři slova] ze dne [datum]. Žalobkyně v dokumentu dále uvedla, že pomocí interního napojení na insolvenční rejstřík ověřila, že klient nebyl v době žádosti v aktivním insolvenčním řízení, a že z informací c CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku klienta. Z historie v interní evidenci klientů pak žalobkyně dle tohoto nedatovaného dokumentu ověřila, že klient neměl žádné relevantní negativní informace. Dále žalobkyně uvedla, že klient na žádosti o úvěr uvedl výdaje ve výši 0 Kč, přičemž banka na základě dat svěřených klientem a statistického modelu stanovila jeho náklady na 9 200 Kč měsíčně. Z dokumentu nevyplývá, z jakých konkrétních informací uvedených klientem (banka uvádí např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) měla banka vycházet, ani jaké podklady měla mít v době posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici, jelikož samotná žádost o poskytnutí úvěru soudu doložena nebyla. Dále je v odkazovaném dokumentu uvedeno, že žalovaný v žádosti uvedl, že žádné měsíční splátky nehradí, kdežto žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný hradí na splátkách částku celkem 34 737 Kč měsíčně. Dokument není žalovaným podepsán. 10. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně: 11. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytnula žalovanému finanční prostředky. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. 15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele neb