11 C 52/2018-324 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení původně částky 4 171 391 Kč s příslušenstvím s tím, že byla na základě pracovní smlouvy u žalované zaměstnána jako viceprezident oddělení lidí od 1. 9. 2007 na dobu neurčitou, dne 12. 11. 2004 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru s účinností k 31. 1. 2015, s výpovědí však nesouhlasila. Rozsudkem Nejvyššího soud ČR ze dne 12. 11. 2014 byla výpověď určena neplatnou. Žalobkyně sdělila žalovanému dne 13. 11. 2014, že s výpovědí nesouhlasí a domáhala se toho, aby ji žalovaný dále zaměstnával. Protože se tak nestalo, vznikl jí nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku a to od 1. 2. 2015 do pravomocného skončení řízení ve věci neplatnosti ukončení pracovního poměru. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně k 1. 2. 2015 činil 2 181,69 Kč. Za období 1. 2. 2015 až 31. 12. 2015 jí tak vznikl nárok za únor 2015 za 160 hodin ve výši 349 070,40 Kč, březen 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, duben 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, za květem 2015 za 168 hodin 366 523,92 Kč, za červen 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, červenec 2015 za 184 hodin 401 430,96 Kč, srpen 2015 za 168 hodin 366 523,92 Kč, září 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, říjen 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, listopad 2015 za 168 hodin 366 523,92 Kč, za prosinec 2015 za 184 hodin 401 430,96 Kč, celkem 4 171 391,28 Kč, se splatností jednotlivých částek vždy k datu výplatního termínu, tj. k 10. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci v němž nárok na náhradu vznikl. Žalobkyně nesporovala, že jí na odstupném bylo vyplaceno celkem 1 138 320 Kč. Žalobkyně opakovaně oznamovala žalovanému, že je připravena k nástupu do zaměstnání. Její pracovní pozice byla i nadále obsazena jinou zaměstnankyní. Při jednání dne 6. 2. 2018 jí bylo sděleno, že žalovaný nemá zájem na jejím zaměstnání. Nárok na náhradu mzdy žalovaný považoval za nedůvodný s tím, že byl ochoten zaplatit maximálně 6 až 12 měsíců, a to v případě dohody o ukončení pracovního poměru. Dne 8. 2. 2018 žalovaný podal proti žalobkyni žalobu na vrácení odstupného. Protože jí žalovaný neumožnil nástup na původní pracovní pozici, zpochybňoval její nárok na náhradu mzdy a podal proti ní žalobu, rozhodla se žalobkyně ukončit pracovní poměr u žalovaného okamžitým zrušením z důvodu neumožnění nástupu do zaměstnání na původní pozici. Tento postup jí nemůže být dáván k tíži. Podnikatelskou činnost neprovozovala, byla pouze společníkem ve společnosti s ručením omezeným, což není výkon podnikatelské činnosti a příjmy z toho žádné neměla. V žalovaném období žádná pracovní pozice, jež by byla srovnatelná s pracovní pozicí u žalovaného, volná nebyla. Tedy měla skutečný zájem na nástupu na původní pozici, což plynulo i z jejích oznámení, že na dalším zaměstnání trvá. Naopak žalovaný nikdy žalobkyni k nástupu do práce nevyzval. Je bezvýznamné, že přestože oslovila personální agentury, následně nastoupila do jiného zaměstnání. Žalobkyně měla za to, že pokud by aktivně zaměstnání nehledala, mělo by to negativní vliv na náhradu škody. Stávající pozici HR Manager u svého zaměstnavatele nepovažuje za srovnatelnou s její původní pozicí u žalovaného, a to jak z pohledu příjmu (prosinec 2015 – původní příjem 2 181,69 Kč na hodinu u současného zaměstnavatele 534,09 Kč), tak z pohledu počtu zaměstnanců (žalovaný přes 2 tisíce zaměstnanců, [právnická osoba] [číslo] zaměstnanců) nebo počtu podřízených (u žalovaného měla přímo 33 podřízených zaměstnanců a stávajícího zaměstnavatele to bylo 5). Vedle hrubé složky příjmu měla dále ještě odměny, které průměrný výdělek na příjmu zvyšovaly na více než 400 000 Kč měsíčně hrubého, když přitom výdělek z posledních let byl ovlivněn rodičovskou dovolenou. V rozhodném období nebyla v pracovní neschopnosti, nepobírala příspěvek na ošetřování člena rodiny, ani u ní nebyla jiná překážka, pro kterou by nemohla konat práci, pro kterou by jí neměl nárok na náhradu mzdy vzniknout. 2. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že žalobkyně neměla skutečný zájem se do zaměstnání vrátit, když toto sice u jednání dne 6. 2. 2018 tvrdila, ale dne 20. 2. 2018 podala okamžité zrušení pracovního poměru, čímž projevila vůli u žalovaného nadále nepracovat, a to v rozporu s ujednáním z 6. 2. 2018, že o dalších sporných otázkách budou dále jednat. Svůj zájem o nástup do zaměstnání tak pouze předstírala, jinak by se žalovanou i nadále jednala. Projev vůle žalobkyně nastoupit na původní místo je neplatný pro nedostatek vážnosti vůle. Žalobkyně navíc v rozhodné době provozovala podnikatelskou činnost, současně se mohla zapojit do práce v pracovním poměru. Vzhledem k tomu že se žalobkyně starala o nezletilé děti, musely na její straně nastat některé z překážek, pro něž jí nárok na náhradu mzdy nevznikl. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že nárok je dán, navrhuje žalovaný pro dobu přesahující prvých 6 měsíců s odkazem na § 69 odst. 2 zákoníku práce nepřiznání náhrady mzdy za toto další období s odůvodněním, že v tomto období provozovala s manželem restauraci a e-shop, byla společníkem společnosti [právnická osoba] Nelze uvěřit tvrzení žalobkyně, že by neměla žádné příjmy z e-shopu a restaurace. Od září 2015 byla zaměstnána u [právnická osoba] na vysoké manažerské pozici jako ředitelka lidských zdrojů, její příjem je srovnatelný s příjmem, který měla u žalovaného, mohla se také ucházet i o jiná místa se srovnatelnými pracovními podmínkami, a to včetně mzdových, i nadále mohla hledat zaměstnání prostřednictvím personálních agentur. Příjem u [právnická osoba] je tvořen nejen tvrzeným hrubým příjmem ale i dalšími benefity v podobě 13. a 14. platu, cestovného, stravného, spoření, naturální mzdy aj. V prosinci 2015 tak příjem žalobkyně činil 281 036 Kč, tedy blížil se příjmu u žalované. Žalobkyně nikdy nebyla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání úřadu práce, tedy musela mít jiné příjmy pro zajištění obživy své a rodiny. V rozhodném období také probíhala výběrová řízení u řady významných korporací na místo personálního vedoucího, jichž se mohla zúčastnit. Příjem žalobkyně u [právnická osoba] je tvořen nejen tvrzeným hrubým příjmem, ale i dalšími benefity v podobě 13. a 14. platu, cestovného, stravného, spoření, naturální mzdy aj. V prosinci 2015 tak příjem žalobkyně činil 281 036 Kč, tedy blížil se příjmu u žalované. Žalovaný má proto za to, že byly splněny předpoklady, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada za dobu přesahující 6 měsíců, tedy po 1. 8. 2015. Nedostatek vůle žalobkyně vrátit se na pracovní pozici u žalované také žalovaný spatřuje v tom, že již 5. 2. 2015 žalobkyně oslovila personální agentury s cílem nalézt si nové zaměstnání, tedy do zaměstnání u žalovaného se nevrátit. Nikde v oslovení neuvedla, že si hledá zaměstnání pouze na dobu vedení sporu se žalovanou ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Navíc po únoru 2015 si již zaměstnání nehledala, od září 2015 je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] Žalobkyně nijak nevysvětlila, jak chtěla pracovní poměr rozvázat, aby se mohla do zaměstnání k žalovanému vrátit. Namísto toho, aby jednala se žalovaným o návratu do práce, rozvázala dne 20. 2. 2018 pracovní poměr. Při jednání 5. 2. 2018 byla žalobkyně upozorněna, že na své původní místo nemůže nastoupit, protože není volné. Žalobkyně své právo vykonávala šikanózním způsobem, kdy navíc ani neměla zájem se do zaměstnání vrátit, neboť i na sociálních sítích prezentovala, že její pracovní poměr u žalovaného skončil v září 2015, což je v rozporu s jejími tvrzeními o návratu do zaměstnání. V následné fázi řízení (po částečném zrušení rozsudku soudu 1. stupně a soudu odvolacího) žalovaný namítal, že žalovaná částka již byla zaplacena, a proto je na místě žalobu zamítnout z tohoto důvodu. 3. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 11 C 52/2018 – 147, zdejší soud žalobě vyhověl (původně se jednalo o částku ve výši 4 171 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 864 301 Kč za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 a ve výši 8,05 % ročně z částky 4 171 391 od 10. 3. 2018 do zaplacení) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení. 4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 30 Co 315/2019-185, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 1 138 320 Kč s příslušenstvím mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 1 138 320 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 5 021 Kč; jinak se ohledně částky 3 033 071 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 859 280 Kč a s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 10. 3. 2018 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje. Co do částky 1 138 320 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta z důvodu započtení provedeného dopisem žalobkyně ze dne 14. 2. 2018, neboť tuto částku žalovaný žalobkyni vyplatil coby odstupné, které však s ohledem na neplatnost výpovědi představuje bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně