17 C 59/2013-808 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal, aby bylo zrušeno výživné na žalovanou, naposledy stanovené rozsudkem Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo] s tvrzením, že v mezidobí se změnily poměry a žalovaná je schopna se samostatně živit, když nastoupila do zaměstnání, a naopak u žalobce došlo k poklesu jeho příjmů. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Namítala, že podmínky pro zrušení výživného na její osobu nejsou splněny, když poměry účastníků se od poslední úpravy nezměnily, přičemž výživné nejen na ni, ale ani na děti žalobce neplatí, a toto musí být vymáháno exekučně. 3. Rozsudkem ze dne 30.11.2015 č.j. 17C 59/2013-259 soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Dovodil, že rozhodným právem je právo české, a s odkazem na příslušné předpisy – zák.č.89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. zák.č.99/1964 Sb., zákon o rodině uzavřel, že úprava výživného stanovená soudem zanikla ke dni 11.1.2009 a od 12.1.2009 nemá žalobce soudem stanovenou povinnost placení výživného žalované. Ve vztahu k rozsudku Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo] soud při jazykovém výkladu přihlédl k právní úpravě v nizozemském právu (známé mu z jeho činnosti podle ust. § 121 o.s.ř.), a učinil závěr, že formulací„ s platností ode dne za jeden rok po nabytí právní moci“ přispívat na výživné žalované, se má na mysli období jednoho roku od právní moci a nikoli doba neurčitá ode dne jednoho roku od právní moci, když z nizozemské právní úpravy jednoznačně vyplývá, že soud stanovuje konec povinnosti platit výživné, nikoli počátek. 4. K odvolání žalobce odvolací soud svým usnesením ze dne 12.10.2016 č.j. 18 Co 212/2016-398 citovaný rozsudek zrušil, a věc vrátil soudu I.stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že nesdílí závěry soudu I.stupně v tom směru, že z předloženého rozsudku Soudu v [anonymizováno] vyplývá omezení vyživovací povinnosti k rozvedené manželce na jeden rok a že od [datum] žalobce nemá povinnost platit žalované výživné rozvedené manželky. Poukázal na to, že překlad rozsudku založený ve spisu je natolik nejasný, že ani jazykovým výkladem nelze tento závěr dovodit. Soudu I.stupně vytkl, že odkazoval na svoji znalost nizozemského práva, ačkoli cizí právo resp. jeho znění, musí být prokázáno, a soud na podporu svých závěrů použít nizozemské právo, musí uvést konkrétní ustanovení a právní předpis upravující v Nizozemsku výživné rozvedené manželky, což soud I.stupně neučil. Z uvedených důvodů shledal rozsudek nepřezkoumatelným, a soudu I.stupně uložil, aby nechal provést nový překlad nizozemského rozsudku, zejména v části týkající se povinnosti placení výživného, a aby si na podporu svých závěrů za spolupráce s Ministerstvem spravedlnosti vyžádal příslušný zákon, resp. jeho část týkající se výživného rozvedené manželky tak, aby ve vztahu k nizozemskému rozsudku nebylo pochyb o znění výroku o výživném rozvedené manželky. Pokud poté dospěje k závěru, že výživné není časově omezeno, nechť se zabývá i majetkovými poměry a finanční situací obou účastníků 5. Účastníci v této fázi setrvali na svých stanoviscích. 6. Žalobce se k jednání soudu nedostavil, ač byl řádně a včas obeslán. V podání ze dne 7.2.2022 předem avizoval neúčast svou i svého případného zástupce s tím, že jednání nedává smysl, když dosud nebylo rozhodnuto o jím položené předběžné otázce, zda„ pobyt cizince, jehož dočasné a různě podmíněné vyslání do České republiky, lze považovat za obvyklé bydliště v rámci Haagského protokolu s ohledem na právo, které se aplikuje na jeho vyživovací povinnosti ze dne 23. 11. 2007, čl. 5„. V návaznosti na to požadoval, aby znovu byla položena tato otázka Evropskému soudnímu dvoru (dále též jen„ ESD“), před podáním u ESD mu byla předložena ke schválení, a do doby, než bude obdržena odpověď od ESD, byl případ odložen. Podle obsahu (§ 41, odst.1 o.s.ř.) soud požadavek žalobce posoudil jako žádost o omluvu neúčasti spojenou s návrhem na odročení jednání, a zde zkoumal jeho důvodnost. Jak již s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí 18 Co 332/2019-615 ze dne 19.11.2019, k postupu podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU spočívající v položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU soud přistupuje za předpokladu, že v řízení před soudem vyvstala otázka výkladu unijního práva a že výklad takové části práva je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Není povinností soudu umožnit účastníku formulovat předběžnou otázku. I pokud by účastník otázku sám formuloval a předložil soudu, je zcela na rozhodnutí příslušného soudu, zda otázku položí, tj. zda bude mít splněny podmínky pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU jak po formální stránce (tj. na Soudní dvůr EU se má obracet ten soud, proti jehož rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek), tak zejména po stránce věcné (tj. soud považuje výklad unijního práva za nejednoznačný, budící pochybnosti o jeho interpretaci. Nadto jak již soud účastníky v mezidobí poučil, podle čl. 15 nařízení rady (ES) č.- 4/2009 ze dne 18.12.2008 se rozhodné právo pro otázky vyživovací povinnosti v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23.11.2007 (což je i Česká republika) určuje v souladu s uvedeným protokolem. Dle článku 3 odst. 1 ve spojení s článkem 5 Haagského protokolu se pak použije rozhodné právo dle bydliště oprávněného (v souzeném případě žalované) a ve věcech bývalých manželů dle jejich posledního společného bydliště, které bylo dle tvrzení obou účastníků od roku 2001 do roku 2006 v České republice (viz tvrzení samotného žalobce – č.l.31spisu), nikoli pobyt žalobce (cizince, jehož dočasné a různě podmíněné vyslání do České republiky, lze považovat za obvyklé bydliště v rámci Haagského protokolu s ohledem na právo, které se aplikuje na jeho vyživovací povinnosti ze dne 23. 11.). Ve světle uvedeného tedy soud uzavřel, že důvody pro odročení jednání (dle požadavku žalobce pro„ odložení případu“) dány nejsou, a proto podle § 101 odst..3 o.s.ř. (Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.), jednal v nepřítomnosti žalobce. 7. Ohledně požadavku žalobce„ používat video během líčení“ již soud vyjádřil svůj názor v usneseních č.j. 17C 59/2019-617 a 17C 59/2019-737, na které pro stručnost odkazuje a doplňuje, že videokonference ve smyslu ust. § 122, odst.2 o.s.ř. není prostý videohovor mezi soudem a účastníkem, jak se mylně domnívá žalobce, nýbrž jde o přesně upravený postup dle § 102a odst.2 o.s.ř. (popsaný v citovaných usneseních), který soud s ohledem na svůj právní názor v meritu věci a zásadu hospodárnosti řízení neshledává účelným. 8. Soud vázán právním názorem a pokyny odvolacího soudu zadal nový překlad výše citovaného rozhodnutí nizozemského soudu a za použití ust. § 132 o.s.ř. učinil tento závěr o skutkovém stavu: 9. Účastníci byli manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo]. Tímtéž rozsudkem byla stanovena povinnost žalobce přispívat -) na výživu žalované včetně daňové výhody částkou 175 EUR měsíčně, a to počínaje jedním rokem po dni zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce, -) na výživu obou dětí z manželství narozených ode dne zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce včetně daňové výhody částkou 260 EUR měsíčně, a začátkem jednoho roku po dni zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce částkou 260 EUR měsíčně. Soud vycházel z možností žalobce k datu 28.8.2007. Uvedené je mezi účastníky nesporné + viz rozsudek Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo]). Rozsudek byl zapsán v matričních rejstřících obce dne [datum]. 10. Pro účely vymezení okruhu relevantních skutečnosti se soud předně zabýval otázkou, právní předpisy kterého státu na souzenou věc použít, přičemž zde vyšel z nařízení rady (ES) č .-4/2009 ze dne 18.12.2009 (dále též jen„ Nařízení“). 11. Dle kapitoly II. článku 3 písm. a) a b) Nařízení je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech EU příslušný soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu nebo soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu. 12. Dle čl. 15 Nařízení pak určení rozhodného práva pro otázky vyživovací povinnosti se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23.11.2007 (což je i Česká republika) určuje v souladu s uvedeným protokolem. Dle tohoto Haagského protokolu (článek 3 odst. 1 ve spojení s článkem 5) se pak použije rozhodné právo dle bydliště oprávněného (v souzeném případě žalované) a ve věcech bývalých manželů dle jejich posledního společného bydliště, které bylo dle tvrzení obou účastníků od roku 2001 do roku 2006 v České republice. 13. Z citovaných ustanovení plyne záv