28 C 283/2025-52 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 19. 11. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 83 957 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že uzavřela se žalovaným dne 24. 10. 2017 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku ve výši 52 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit v 42 měsíčních splátkách po 4 437 Kč, splatných vždy do 15. dne v měsíci, počínaje měsícem listopad 2017. Žalovaný žalobkyni uhradil v období od 15. 11. 2017 do 11. 11. 2019 celkem 19 splátek po 4 437 Kč, celkem uhradil 84 303 Kč. Žalovaný žádal z důvodu pracovní neschopnosti/ukončení pracovního poměru o odklad splátek, čemuž žalobkyně vyhověla, přesto se v dalším období dostal do prodlení se splácením měsíčních splátek, žalobkyně proto využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zeplatnila a vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení déle než 30 dnů, celkem ve výši 2 495 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném v souladu se smlouvou požaduje také náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 800 Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou od 21. 12. 2019 do dne vyhotovení žaloby a úrok za poskytnutí úvěru z částky 45 190,56 Kč ve výši 98,69 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení. Žalovaný žalobkyni dle žalobkyně dluží na jistině 56 157,37 Kč, sestávající z částky původní jistiny a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění, dále smluvní pokutu ve výši 2 495 Kč, náhradu nákladů ve výši 1 800 Kč a smluvní pokutu ve výši 23 505 Kč, a dále úrok za poskytnutí úvěru v nominální sazbě 98,69 % ročně, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 223 624 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak marně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci byli na ústní jednání konané dne 24. 11. 2025 řádně předvoláni. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto věc v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.4. Jak opakovaně judikoval Městský soud v Praze (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 14 Co 426/2002, ale i sp. zn. 39 Co 420/2007), není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle § 118a o.s.ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy.5. Protože žalovaný nevyužil možnosti se k jednání dostavit a zabránil tak soudu, aby mu mohlo být poskytnuto příslušné poučení, nezbylo soudu než vycházet ze skutkových tvrzení a důkazů, které ve věci předložila žalobkyně.6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.7. Na základě provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:8. Žalobkyně a žalovaný dne 24. 10. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 52 000 Kč a žalovaný se je zavázal splácet, v celkem 42 měsíčních splátkách po 4 437 Kč. Žalovaný měl tak na úvěr celkem uhradit 186 354 Kč, úroková sazba činila 158,16 % ročně (zjištěno z návrhu smlouvy o úvěru). Žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 52 000 Kč dne 25. 10. 2025 (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 30. 10. 2024, podacím archem).9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro toto řízení.10. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, jelikož ani další důkazy nebyly navrhovány. Provedené důkazy soud hodnotí jako věrohodné a dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci.11. Veškeré shora uvedené provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Při jejich hodnocení soud postupoval podle § 132 o. s. ř. a hodnotil je dle své volné úvahy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.12. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.13. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“)14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.16. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Soud vycházel z prokázaného, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, v níž byl sjednán úrok ve výši 158,16 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k říjnu 2017, kdy byla smlouva o úvěru uzavírána, nejvýše 9,01 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).19. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 158,16 % ročně. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tedy vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období více než 17,5x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodn