Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 3. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 94 260 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou zaplatit žalobkyni také smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Smluvní strany si dále ve smlouvě o úvěru sjednaly právo žalobkyně na zesplatnění úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena. Finanční prostředky se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím sjednaných splátek, což neučinil. Smluvní strany si pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky ohledně níž je žalovaný v prodlení. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, žalobkyně ke dni 31. 5. 2025 zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Dluh žalovaného činí celkem 94 260 Kč, z toho 60 000 Kč tvoří dlužná jistina, 24 000 Kč představuje smluvní úrok a částku 10 260 Kč představuje smluvní pokuta za období od začátku prodlení do odeslání předžalobní výzvy, tedy od 1. 6. 2025 do 18. 11. 2025. Žalobkyně dále požaduje příslušenství. Dluh žalobcem nebyl uhrazen ani na základě upomínky žalobkyně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil, z jednání se neomluvil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.3. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 60 000 Kč, dne 5. 12. 2023 mu poskytla 10 000 Kč, 12. 12. 2024 mu poskytla 5 000 Kč, dne 13. 12. 2024 mu poskytla 10 000 Kč, dne 18. 1. 2024 mu poskytla 5 000 Kč, dne 15. 1. 2024 mu poskytla 10 000 Kč, dne 7. 2. 2025 mu poskytla 13 000 Kč, dne 8. 2. 2025 mu poskytla 2 000 Kč a dne 13. 2. 2025 mu poskytla 5 000 Kč, smluvní úrok byl sjednán ve výši 40 % měsíčně, RPSN 5 813,81 % (prokázáno smlouvou o úvěru, potvrzeními o provedených platbách). Žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky vyzvala (prokázáno zesplatněním úvěru a předžalobní upomínkou, dokladem o odeslání).4. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.7. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, RPSN dosahovalo výše 5 813,81 %, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k prosinci 2023 (k okamžiku prvního čerpání) 9,47 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).10. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 480 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než 50x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).11. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).12. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.13. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na shora vyložené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 60 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.).14. Jelikož tato částka nebyla žalobkyni uhrazena, soud v této části shledal žalobu důvodnou a žalovanému uložil částku ve výši 60 000 Kč (výrok II); ve své zbývající části pak byla žaloba jako nedůvodná soudem zamítnuta (výrok I). Soud nepřiznal žalobkyni právo na příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný se vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy do prodlení nikdy reálně nemohl dostat.15. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty první za středníkem o. s. ř. S přihlédnutím k tomu, že uložená povinnost představuje vydání peněžitého plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy, a dále k výši přiznané částky, považoval soud za přiměřené stanovit žalované k plnění lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku. Takto určená lhůta poskytuje žalovanému dostatečný prostor k obstarání plnění, aniž by žalobkyni nepřiměřeně oddalovala možnost domoci se přiznaného nároku.16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142a odst.1 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 60 000 Kč z žalované částky 94 260 Kč, tedy v rozsahu 63,65 %, zatímco její neúspěch činil 36,35 %. Po vzájemném zohlednění úspěchu a neúspěchu jí proto náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 27,31 %. Náklady žalobkyně představuje soudní poplatek ve výši 4 713 Kč (v časti 3 771 Kč zaplacený a v části 942 Kč doměřený) a náklady právního zastoupení. Při tarifní hodnotě 94 260 Kč (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) činí mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby 4 900 Kč (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Žalobkyni náleží odměna za tři úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení, písemný návrh ve věci samé a předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 14 700 Kč. Dále jí náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, celkem 1 350 Kč § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkové účelně vynaložené náklady tak činí 20 763 Kč. Náhrada v rozsahu 27,31 % z této částky činí po zaokrouhlení 5 670 Kč.17. Celkové náklady žalobkyně ve výši 5 670 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).