28 C 376/2025-64 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zd. soudu dne 30. 12. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 120 051 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že uzavřela se žalovaným dne 16. 12. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku 80 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem za poskytnutí úvěru, sjednaným ve smlouvě ve výši 68,36 % ročně, splatit v celkem 48 měsíčních splátkách po 5 584 Kč vždy do 15. dne v měsíci, počínaje měsícem leden 2025; součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny a úroku za poskytnutí úvěru i měsíční úhrada za pojištění žalovaného schopnosti splácet ve výši 684 Kč. Žalobkyně přezkoumala schopnost žalovaného řádně hradit úvěr. Žalovaný žalobkyni uhradil dne 17. 1. 2025 splátku ve výši 5 584 Kč, poté se ocitl v prodlení se splácením měsíčních splátek, a proto žalobkyně využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zeplatnila a účtovala žalovanému smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení déle než 30 dnů, celkem ve výši 998 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném v souladu se smlouvou požaduje také náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou od 23. 4. 2025 do sepisu žaloby a úrok za poskytnutí úvěru z částky 79 656,96 Kč ve výši 68,36 % ročně od 23. 4. 2025 do zaplacení a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 2 052 Kč. Žalovaný tak žalobkyni na základě uzavřené smlouvy dluží částku odpovídající dlužné jistině, nová jistina činí 93 206,08 Kč a sestává z částky původní jistiny a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění, smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu nákladů ve výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 23 395,71 Kč a úrok za poskytnutí úvěru v nominální sazbě 68,36 % ročně z částky 79 656,96 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení, a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 2 052 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezúspěšně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci byli na ústní jednání konané dne 24. 2. 2026 řádně předvoláni. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto věc v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce.4. Jak opakovaně judikoval Městský soud v Praze (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 14 Co 426/2002, ale i sp. zn. 39 Co 420/2007), není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle § 118a o. s. ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy.5. Protože žalovaný nevyužil možnosti se k jednání dostavit a zabránil tak soudu, aby mu mohlo být poskytnuto příslušné poučení, nezbylo soudu než vycházet ze skutkových tvrzení a důkazů, které ve věci předložila žalobkyně.6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.7. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:8. Žalobkyně a žalovaný dne 16. 12. 2024 uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout finanční prostředky ve výši 80 000 Kč a žalovaný se tyto finanční prostředky zavázal splácet ve celkem 48 měsíčních splátkách po 5 584 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, činila 235 200 Kč, úroková sazba činila 68,35 % ročně, RPSN byla 94,40 % (zjištěno z návrhu smlouvy o úvěru). Žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 80 000 Kč dne 16. 12. 2024 (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky po zesplatnění úvěru vyzvala (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 8. 12. 2025, podacím archem).9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou byl sjednán úrok ve výši 68,35 % ročně, RPSN dosahovalo dokonce výše 94,40 %, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k prosinci 2024, kdy byla smlouva o úvěru uzavírána, nejvýše 8,63 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).15. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 68,35 % ročně. Taková výše úroku vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období téměř 8x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik vysoký, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků několikanásobně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).16. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měří