11 C 43/2021-90 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce se elektronicky podanou žalobou dne 7. 12. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 168 770 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy. Dle žalobních tvrzení účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2016 pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobce vykonával pro žalovanou práci na pozici technického ředitele. Za měsíce leden až červen 2017 (dále jen„ rozhodné období“) mu však žalovaná nevyplatila mzdu, a vznikl jí tak dluh ve výši 178 770 Kč. Proto byl mezi účastníky dne 26. 4. 2018 podepsán dokument nazvaný jako„ Uznání dluhu a smlouva o způsobu jeho splnění“ (dále také jen„ Uznání dluhu“), na jehož základě žalovaná tento dluh uznala co do důvodu i výše, a zavázala se jej uhradit nejpozději do 30. 6. 2018. Do podání žaloby však uhradila pouze částku 10 000 Kč, zůstatek 168 770 Kč nezaplatila, a to ani na základě písemné předžalobní výzvy k plnění. Žalobce současně požádal o přiznání zákonného úroku z prodlení, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku. 2. Žalovaná neuznala žalobou uplatněný nárok. Předně namítala, že řízení v této věci je nutno zastavit, a to jednak pro vady žaloby spočívající v nesprávném označení názvu a sídla žalované, a dále pro nedostatek pravomoci soudů České republiky věc projednat s ohledem na to, že žalovaná je zahraniční obchodní firmou sídlící ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen„ Spojené království“), které vystoupilo z Evropské unie (dále jen„ EU“). Dále namítala, že za rozhodné období nevznikl žalobci nárok na úhradu mzdy, neboť pro žalovanou v tomto období práci ve skutečnosti nevykonal, a že písemné Uznání dluhu není platným právním jednáním. V podání ze dne 21. 9. 2021, které soud doručil do dispozice právního zástupce žalobce dne 7. 10. 2021, označila žalovaná Uznání dluhu za neplatné z důvodu omylu na její straně, vyvolaného žalobcem tím, že toto uznání podepsala výlučně na základě jeho předchozího ústního příslibu, že pro ni úspěšně dokončí obchodní případ s klienty z Kolumbie. To však žalobce nezajistil, v důsledku čehož mu nevznikl nárok ani na úhradu žalované částky. Dle žalované byla tedy úhrada mzdy podmíněna dokončením kolumbijského kontraktu ze strany žalobce. Úhrada částky uvedené v Uznání dluhu měla být vlastně odměnou za dokončení kontraktu s klienty z Kolumbie, a ze své podstaty se tak jednalo nikoli o uznání dluhu z pracovního poměru, ale faktickou příkazní smlouvu, kdy písemné Uznání dluhu mělo pouze zajišťující charakter. Omyl o rozhodující skutečnosti týkající se podpisu Uznání dluhu (jakož i jemu předcházejícímu obdobnému písemnému uznání dluhu ze dne 30. 6. 2017), vyvolaný žalobcem, spočíval dle žalované v tom, že žalobce ve skutečnosti neměl od počátku záměr dokončit rozjednané obchodní akvizice, tj. splnit fakticky příkaz, kterým bylo podmíněno vyplacení žalované částky, a přesto žalované toto ústně slíbil, ačkoliv věděl, že by žalovaná Uznání dluhu jinak nikdy neučinila. V závěrečném návrhu pak žalovaná uvedla, že žalobce měl tuto zahraniční zakázku realizovat v rámci pracovního vztahu, tedy již po dobu trvání jeho pracovního poměru, a jelikož tak neučinil, nesplnil dle žalované základní pracovněprávní povinnosti a nevznikl mu tak nárok na vyplacení mzdy. Proto mělo dojít mezi účastníky k ústní domluvě o dokončení kolumbijského kontraktu žalobcem po skončení pracovního poměru a následnému uzavření obou uznání dluhu. 3. Žalobce v replice nesouhlasil s procesní obranou žalované. Akcentoval, že v důsledku písemného Uznání dluhu je na žalované, aby v důsledku vyvratitelné domněnky o existenci dluhu dokázala, že pohledávka žalobce neexistuje. Přesto žalobce doložil, že pro žalovanou práci skutečně v rozhodném období vykonával. Odmítl, že by žalovanou v žalobním návrhu dostatečně neidentifikoval s tím, že navíc takové tvrzení žalované není pro výsledek sporu nijak relevantní, když je očividné, kdo je žalovaná. Z procesní opatrnosti žalobce přesto dodal, že se žalovaná pouze přejmenovala a přesídlila a její určení je jednoznačné. Za nesprávnou rovněž označil námitku žalované týkající se nepravomoci či nepříslušnosti českého soudu a s odkazem na konkretizovanou právní úpravu, jakož i smluvní ujednání mezi účastníky obsažené v pracovní smlouvě, naopak dovozoval příslušnost českého soudu rozhodovat v této pracovněprávní věci. Rovněž odmítl tvrzení žalované o podmíněnosti nároku žalobce na náhradu mzdy vykonáním dalších pracovních činností pro žalovanou v průběhu druhé poloviny roku 2017, z čehož pak žalovaná vyvozovala relativní neplatnost Uznání dluhu z důvodu údajného uvedení žalované v omyl ze strany žalobce. V této souvislosti poukázal na to, že předložené Uznání nebylo prvním uznáním dluhu žalované z titulu neuhrazené mzdy pro žalobce za rozhodné období, neboť žalovaná vystavila žalobci rovněž uznání dluhu z titulu neuhrazené mzdy již dne 30. 6. 2017, tedy dne, kdy skončil pracovní poměr mezi účastníky. Textová podoba tohoto uznání je přitom shodná s uznáním dluhu ze dne 26. 4. 2018, liší se pouze částka, termín splatnosti dluhu a datum vystavení uznání dluhu. V případě v pořadí prvního uznání činí uznávaná částka 198 770 Kč a v případě druhého uznání částku nižší 178 770 Kč, když v mezičase žalovaná uhradila žalobci částku 20 000 Kč, tudíž časově pozdější uznání bylo vystaveno na tuto nižší částku. Obě uznání dluhu shodně uvádějí, že titulem (právním důvodem) existence dluhu je pracovní poměr žalobce u žalované jako zaměstnavatele. Žalobce zdůraznil, že mu není zřejmé, jak měl uvést žalovanou v omyl. Označil za absurdní, aby zaměstnavatel opakovaně uznal existenci pohledávky zaměstnance na mzdu, pokud by byla podmíněna dalším výkonem práce, a uvedené do uznání dluhu neuvedl. Pokud žalovaná podmínila existenci pohledávky z pracovního poměru výkonem práce žalobcem po konci pracovního poměru, je tento požadavek zaměstnavatele v rozporu se zákoníkem práce, neboť neexistoval-li pracovní poměr dle pracovní smlouvy, nemohl bývalý zaměstnavatel chtít po bývalém zaměstnanci další výkon práce. Navíc dle čl. III. odst. 2 obou uznání musí být veškeré změny nebo doplňky činěny formou písemných dodatků, a to pod sankcí neplatnosti takového ujednání, které by nebylo uzavřeno v předepsané formě. Dle žalobce je tedy zřejmé, že i kdyby existovalo jakékoliv ujednání mezi stranami, které by stálo mimo písemný text uznání dluhu, bylo by neplatné. Námitku relativní neplatnosti obou uznání ze strany žalované tak žalobce označil za neoprávněnou. Rovněž namítl promlčení práva žalované uplatnit tuto námitku s tím, že žalovaná měla a mohla jako zaměstnavatel zadávající práci zaměstnanci vědět, že mu práci, která podmiňuje výplatu mzdy, zadala, a to již v okamžiku, kdy ji za trvání pracovního poměru zadala. Tedy každopádně ve dnech 30. 6. 2017 a 26. 4. 2018, z nichž pocházejí jednotlivá uznání dluhu ze strany žalované. Právo dovolat se relativní neplatnosti námitkou u soudu podléhá promlčení v obecné tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, přičemž v daném případě počala promlčecí lhůta ke vznesení námitky relativní neplatnosti uznání dluhu pro údajné uvedení žalované v omyl o rozhodující skutečnosti běžet již dne 30. 6. 2017 ohledně prvního uznání a dne 26. 4. 2018 ohledně druhého uznání. Žalovaná však námitku relativní neplatnosti poprvé uplatnila svým podáním ze dne 21. 9. 2021, tedy opožděně po uplynutí promlčecí lhůty, která uplynula v prvém případě dne 30. 6. 2020 a ve druhém případě dne 26. 4. 2021. Dle žalobce by tak k ní nemělo být přihlíženo. 4. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka [číslo], ze dne [datum], soud zjistil, že odštěpný závod žalované byl dne 16. 8. 2016 zapsán pod označením [právnická osoba], a právní formou [právnická osoba] zahraniční právnické osoby. Vymazán z obchodního rejstříku byl dne 6. 9. 2021, přičemž jeho posledním sídlem byla adresa [adresa], [PSČ] [obec a číslo]. V rozhodném období, resp. od 16. 8. 2016 do 23. 12. 2020, byl vedoucím odštěpného závodu [jméno] [příjmení], zřizovatelem byla zahraniční osoba: [příjmení] [jméno] [příjmení], registrační číslo: [anonymizována tři slova], sídlem [adresa], [číslo] [příjmení] [příjmení], Spojené království (v období od 16. 8. 2016 do 23. 12. 2020), poté pod označením [příjmení] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], [anonymizována tři slova], Spojené království. Statutárním orgánem zřizovatele - zahraniční osoby byl jednatel [jméno] [příjmení] (v době od 16. 8. 2016 do 6. 9. 2021) + další dva zahraniční jednatelé (celkem tři jednatelé). Rozhodnutím zřizovatele, [právnická osoba] LTD, sídlem [adresa], [anonymizována tři slova], Spojené království, registrační číslo: [anonymizována tři slova], zapsané v Obchodním rejstříku pro Anglii a Wales pod [číslo] ze dne 23. 8. 2021 došlo k ukončení činnosti a zrušení odštěpného závodu zahraniční právnické osoby [právnická osoba], a to s účinností ke dni 31. 8. 2021. Z internetového výpisu z cizozemského obchodního rejstříku„ Companies House“ soud zjistil, že ke změně názvu žalované a jejího sídla, při nezměněném