Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 20. 6. 2025 domáhá po žalované 755 282,76 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o konsolidačním úvěru ze dne 22. 11. 2023 uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně má za to, že před poskytnutím úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě informací poskytnutých žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru a rovněž z transakčních pohybů na osobním účtu žalované. Žalobkyně uvedla, že porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalované s jejími měsíčními náklady na živobytí a výši úvěrové splátky a v rámci interního systému žalobkyně zohlednila všechny interní i externí závazky žalované a prověřila veřejné registry a rejstříky, kdy byl prověřen insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, evidence dlužníků , Anonymizováno, , nebankovní registr klientských informací , Anonymizováno, . Doplňující informace od žalované si žalobkyně nevyžádala. Podle žalobkyně z žádného z těchto registrů nevyplývaly takové skutečnosti, které by odůvodňovaly, aby žalobkyně žalované úvěr neposkytla za účelem konsolidace v minulosti poskytnutých úvěrů, tj. úplné splacení předešlých úvěrů a jejich sloučení do jednoho nového úvěru. Žalobkyně dospěla k závěru, že je v možnostech žalované úvěr splatit, a proto žádost žalované o poskytnutí úvěru schválila. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy poskytla žalované celkem 757 103 Kč, a to ke splacení konsolidovaného dluhu u žalobkyně ve výši 607 103 Kč a ve zbytku jako neúčelový spotřebitelský úvěr, přičemž žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila 83 534,34 Kč.2. Ze smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 757 103 Kč.3. Z výpisu z úvěrového účtu a z historie transakcí soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla 757 103 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 83 534,34 Kč.4. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost na základě informací žalované, která uvedla, že je její pravidelný měsíční příjem 29 456,54 Kč, že platí nájemné ve výši 4 000 Kč, že ostatní výdaje činí 0 Kč a že splátky žalované mimo žalobkyni činí 0 Kč.5. Z příjmové transakce zaúčtované na účet za období od 1. 11. 2022 do 22. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně ověřovala příjmy žalované a že žalovaná měla více úvěrů a zápůjček.6. Z posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaná v době žádosti o úvěr již mimo žalobkyni splácela 1 060 Kč na osobním úvěru, 7 485 Kč na revolvingovém úvěru a 600 Kč na kreditní kartě splátkové.7. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaná byla v řízení nečinná. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné.8. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaná se dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 757 103 Kč. Žalobkyně žalované poskytla 757 103 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 83 534,34 Kč. Žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost mimo jiné na základě informací žalované, která uvedla, že je její pravidelný měsíční příjem 29 456,54 Kč, že platí nájemné ve výši 4 000 Kč, že ostatní výdaje činí 0 Kč a že splátky žalované mimo žalobkyni činí 0 Kč. Žalobkyně ověřovala pouze příjmy žalované. Žalovaná měla více úvěrů a zápůjček. Žalovaná v době žádosti o úvěr již mimo žalobkyni splácela 1 060 Kč na osobním úvěru, 7 485 Kč na revolvingovém úvěru a 600 Kč na kreditní kartě splátkové.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).12. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023.2) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.3) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024.4) Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.13. Z rozsudku soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a. s., se dále podává, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.15. Rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 6. 2026, č. j. 21 Co 106/2026-96, setrval na závěru, že novou dobu splatnosti úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze stanovit i v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, a to i tehdy, pokud je dlužník (spotřebitel) nečinný. Jelikož z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu z neplatné úvěrové smlouvy mezi účastníky, může soud posoudit otázku, jaká nová doba splatnosti je přiměřená možnostem spotřebitele na základě skutečností, jež v řízení vyjdou najevo. Nová doba splatnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má hmotněprávní povahu a nejedná se o lhůtu podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která je lhůtou procesní povahy, což však neznamená, že tyto doby, resp. lhůty, nemohou ve výroku soudního rozhodnutí splynout v jedno, má-li být přiměřená lhůta pro vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru stanovena právě rozhodnutím soudu.16. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž s odbornou péčí prověřila její úvěruschopnost, a to zejména její výdaje, když vycházela pouze z interních a externích datových zdrojů a z údajů uvedených žalovanou, což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalované, a to zejména za situace, kdy žalovaná v době žádosti uvedla (podezřele) nízké výdaje a nulové splátky, přičemž tento údaj byl v rozporu se zjištěním žalobkyně z příjmové transakce zaúčtované na účet za období od 1. 11. 2022 do 22. 11. 2023 a posouzení úvěruschopnosti klienta. Soud rovněž dodává, že žalované z celkového úvěru ve výši 757 103 Kč ke splacení konsolidovaného dluhu u žalobkyně poskytla toliko 607 103 Kč, přičemž ve zbytku se jednalo toliko o neúčelový spotřebitelský úvěr. Bylo tudíž na žalobkyni, aby si sama údaje poskytnuté žalovanou prověřila, případně aby si je nechala od žalované doložit.17. Z výše uvedeného je tak patrné, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Ve smyslu rozsudku soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, ve věci C-755/22, tudíž na závěru o neplatnosti smlouvy nic nemění ani skutečnost, že žalovaná byla schopna zpočátku splátky splácet, když tato skutečnost sama o sobě nemusí značit dobrou finanční situaci žalované, když s ohledem na více soudních sporů vedených ohledně nároků vyplývajících z úvěrových smluv (soudu známy z úřední činnosti) je možné, že žalovaná byla schopna měsíční splátky hradit tím, že si na ně brala jiné úvěry.18. Jelikož žalobkyně poskytla na základě neplatné smlouvy žalované 607 103 Kč, přičemž žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila 83 534,34 Kč, je žalovaná povinna vrátit žalobkyni toliko bezdůvodné obohacení představující poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 673 568,66 Kč. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalované poskytnutou jistinu splatit, přičemž, vycházeje z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 8. 2025, č. j. 20 C 31/2025-80, dospěl k závěru, podle něhož je přiměřené, aby žalovaná splácela 500 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, když žalovaná v řízení ani netvrdila, že by taková splátka přiměřená jejím možnostem nebyla.19. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul. Soud dodává, že nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, neboť by se žalovaná mohla dostat do prodlení až tehdy, nesplácela-li by jistinu spotřebitelského úvěru podle svých možností.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v cca 63 %, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 22 691,66 Kč (26 % z částky 87 275,60 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 30 212 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 755 282,76 Kč sestávající z částky 11 340 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast na jednání ze dne 14. 7. 2026) a dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč za každý ze 4 úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 47 160 Kč ve výši 9 903,6 Kč.21. Soud nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne 11. 5. 2026, neboť je neshledal jako účelně vynaložené, když žalobkyně skutečnosti zde uvedené měla uvést již v žalobě, nikoliv až k výzvě soudu.