29 C 245/2021-61 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobce se žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky 106 719 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem (úvěrovaným), byla dne 11. 2. 2015 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě smlouvy byl žalovanému dne 26. 2. 2015 poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 71,34 % p.a. splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 3 437 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2015, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný se tak zavázal uhradit žalobci částku ve výši 123 732 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobci uhrazeny pouze následující částky: 3 437 Kč dne 20. 3. 2015, 3 437 Kč dne 21. 4. 2015, 6 874 Kč dne 14. 7. 2015. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 20. 9. 2015. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 104 727,45 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den následujícím po dni zesplatnění úvěru. Žalobci dále vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení a také z dlužného úroku, jakožto součásti nové jistiny. V důsledku shora uvedeného prodlení žalovaného vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu [číslo] a [číslo] smluvních ujednání smlouvy, a to v celkové výši 1 992 Kč. Po zesplatnění celého úvěru byly žalobci uhrazeny pouze následující částky: 2 944,95 Kč dne 8. 6. 2016, 981,65 Kč dne 1. 7. 2016, 1 171,18 Kč dne 11. 8. 2016, 158,77 Kč dne 31. 8. 2016. Žalovaný tak žalobci dluží jistinu ve výši 104 727,45 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu v celkové výši 1 992 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: 4. Dne 11. 2. 2015 uzavřel žalobce jako úvěrující se žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] kterou se žalobce zavázal žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 60 000 Kč. Základní doba spotřebitelského úvěru byla sjednána na dobu 36 měsíců s počtem 36 splátek, výší jedné splátky v částce 3 437 Kč, výší výpůjční úrokové sazby úvěru 71,34 % ročně a základní celkovou částkou splatnou úvěrovaným ve výši 123 732 Kč (prokázáno akceptovaným návrhem na uzavření revolvingového úvěru). Dne 26. 2. 2015 byla žalobcem vyplacena na účet žalovaného částka 60 000 Kč (prokázáno dokladem o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu). Žalovaný uhradil žalobci splátky úvěru následovně: 3 437 Kč dne 20. 3. 2015, 3 437 Kč dne 21. 4. 2015, 6 874 Kč dne 14. 7. 2015, 2 944,95 Kč dne 8. 6. 2016, 981,65 Kč dne 1. 7. 2016, 1 171,18 Kč dne 11. 8. 2016, 158,77 Kč dne 31. 8. 2016 (prokázáno Kartou klienta). Z výpisu ARAD – Systém časových řad vedeném Českou národní bankou soud zjistil, že v období od 2⁄ 2015 činila výše úrokové sazby u úvěrů na spotřebu ve výši 13,23 % p.a., výše úrokové sazby u úvěrů na bydlení ve výši 2,79 % p.a., výše úrokové sazby u ostatních úvěrů ve výši 4,13 % p.a., výše úrokové sazby u kontokorentních ve výši 18,01 % p.a. 5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: 6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89⁄2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 9. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 10. Podle § 1796 o. z., je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 11. Soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 12. Při posuzování přiměřenosti výše úroků soud vycházel z databáze ARAD, a tedy porovnal sjednaný úrok s výší úroku vyplývajícího z databáze ARAD, přičemž vzhledem k tomu, že se v daném případě jednalo o běžný úvěr bez uvedení účelu (ze strany žalovaného byl využit pouze základní spotřebitelský úvěr, nikoliv následný kontokorent), se splatností 3 roky, vycházel z úrokové sazby na spotřebu ve výši 13,23 % p.a. Sjednaný úrok ve výši 71,34 % ročně převyšoval zjištěnou obvyklou výši úrokové sazby více než pětinásobně. 13. Sjednaná výše úroku tak byla zcela nepřiměřená. A to i s přihlédnutím k tomu, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019- 99. 14. Podle § 2395 o. z. je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce jako poskytovatel úvěrů uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci, jejichž výši obhajuje právě tím, že je nebankovním subjektem, a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Městský soud v Praze již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Co 197/2019 (na který navázala další rozhodnutí např. sp. zn. 18 Co 48/2021, sp. zn. 70 Co 89/2020) vyslovil přesvědčení, že„ žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala.“ 15. Za této situace soud učinil závěr, že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná, podle § 588 o. z., jako celek. V takovém případě však již nebylo možno přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z. K neplatnosti podle § 588 o. z., je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalovaného. Závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy učinil soud i s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru shledal natolik závažným a očividným, že shledal nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů. 16. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak nevzniklo žalobci právo na zaplacení úroku z úvěru, ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jím poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení - vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 2991 a 2993 o. z., jehož výše vyplývá z rozdílu