8 C 103/2022-50 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 736,80 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 27. 10. 2020, na základě níž právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdce“), poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 8 000 Kč, který měl žalovaný splatit nejpozději do 26. 11. 2020. Jistinu úvěru se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 736,80 Kč. Žalovaný však tuto částku žalobkyni nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného byla dle tvrzení žalobkyně ověřována zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Aktivní legitimaci v tomto sporu žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021, na základě níž byla tato pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení byl zcela nečinný. Podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle ust. § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila v podané žalobě, a žalovaný nereagoval na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel s předchůdcem smlouvu o úvěru číslo [anonymizováno] (dále jen„ smlouva“), na základě níž se zavázal oproti poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč ze strany žalobkyně vrátit v jediné splátce po 30 dnech částku 11 599,81 Kč po slevě, anebo 16 999,81 Kč před slevou; sleva přitom podle článku XV. smlouvy závisela na tom, zdali žalovaná splní své povinnosti řádně a včas (prokázáno uvedenou smlouvou). Z titulu smlouvy byla na číslo účtu [bankovní účet] dne 27. 10. 2020 zaslána částka 8 000 Kč (prokázáno historií transakcí za období od 14. 10. 2020 do 1. 1. 2021, pod [variabilní symbol]). Majitelem osobního účtu číslo [bankovní účet] k datu 27. 10. 2020 byl žalovaný (prokázáno sdělením [právnická osoba] ze dne 26. 10. 2022). Pohledávka za žalovaným byla ze strany předchůdce postoupena na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021). Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky a spolu s tím ho s dostatečným předstihem před podáním žaloby vyzvala k plnění (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2022, výzvou k úhradě před podáním žaloby z téhož dne a podacím lístkem). Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. [číslo] Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvu o úvěru hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že předchůdce před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudil jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byl předchůdce (poskytovatel úvěru) povinen ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si předchůdce obstaral dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného, ani k ověření existence a způsobu plnění jeho případných dosavadních dluhů. Žalobkyně sice uvedla, že její právní předchůdce využil databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ale toto své tvrzení nedoložila žádnými důkazy. A vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě výslovně uvedla, že ohledně ověřování platební schopnosti nenavrhuje žádných dalších důkazů, považoval soud za nadbytečné poučit žalobkyni podle § 118a o. s. ř. o tom, že je potřeba doložit řádné ověření úvěryschopnosti žalované. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaný, povinen dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba co do vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému zcela oprávněná. Co do zbytku žalobního návrhu, tedy zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru a příslušné části úroků z prodlení, tuto žalobu zamítl. Žalovaný sice figuroval ve smlouvě o úvěru, nicméně tu soud shledal jako absolutně neplatnou dle výše uvedených důvodů. Věc pak připadalo do úvahy posuzovat pouze dle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, ke kterému v daném případě došlo, když předchůdce zaslal bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který vyslovením absolutní neplatnosti smlouvy odpadl, částku 8 000 Kč na účet žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario. Žalovaný sice byl v tomto sporu z větší části úspěšný a měl by tak za běžné situace právo na nepatrnou (s ohledem na mizivý rozdíl úspěchu a neúspěchu) náhradu nákladů řízení, nicméně žalovaný byl od počátku řízení nekontaktní, pročež mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.