25 C 172/2021-400 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobce se žalobou ze dne 14.6.2021 došlou soudu dne 15.6.2021 domáhá na žalovaném náhrady mzdy za období od 23.listopadu 2018 do 31.srpna 2020 ve výši 1.126.779,36 Kč hrubého, tj. 822.088,36 Kč čistého včetně zákonného úroku z prodlení z jednotlivých dlužných částek. V žalobě uvádí, že je jako zaměstnanec zaměstnán v pracovním poměru u žalovaného jako zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy z 1.3.2011 na pozici obchodního zástupce. Dne 20.listopadu 2012 obdržel od žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru odůvodněné tím, že měl od zákazníka žalovaného převzít částku 250.000,- Kč, kterou žalovanému nepředal. Byl tedy nařčen ze zpronevěry částky 250.000,- Kč. U zdejšího soudu v řízení pod sp. zn. 22 C 80/2012 se domáhal neplatnosti tohoto okamžitého zrušení, přičemž rozsudkem ze dne 13.3.2014 č. j. 22 C 80/2012-193, který nabyl právní moci dne 28.6.2014, soud jeho žalobě vyhověl a určil neplatnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. Dne 27.6.2014 pak obdržel od žalovaného výpověď z pracovního poměru datovanou 26.6.2014. Výpověď byla odůvodněna organizačními změnami. Dne 1.9.2014 podal u zdejšího soudu žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti této výpovědi s tím, že organizační změny byly pouze předstírané. Rovněž v tomto případě dal soud žalobci za pravdu a rozsudkem ze dne 1.12.2017 č. j. 22 C 292/2014-392 žalobě vyhověl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 239/2018-434, který nabyl právní moci 22.11.2018. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Žalovaný přesto neumožnil žalobci nástup do práce a na místo toho mu dne 4.6.2020 doručil další výpověď datovanou 29.5.2020. I tuto výpověď považoval žalobce za neplatnou a pod sp. zn. 11 C 12/2020 se u zdejšího soudu domáhal určení neplatnosti této výpovědi. Podanou žalobou se pak domáhá náhrady mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru za období od 23.11.2018 do 31.8.2020, tedy za období, ve kterém bylo rozhodnutím soudu pravomocně určeno, že výpověď je neplatná a žalovaný přesto žalobci neumožnil výkon práce. Konec období je ohraničen datem 31.8.2020, ke kterému by pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil, kdyby byla výpověď z 29.5.2020 platná. Žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, dopisem z 3.7.2014. Náhrady mzdy se pak domáhá dle § 208 zákoníku práce z důvodu překážek na straně zaměstnavatele. Pro účely výpočtu pravděpodobného výdělku pak vychází ze mzdy, které dosáhl v posledním celém kalendářním čtvrtletí, ve kterém mu ještě žalovaný přiděloval práci, tj., v období od 1.7.2012 do 30.9.2012. Poukazuje na to, že mzdová hladina od roku 2012 do roku 2017 nepochybně stoupla a pokud by žalovaný neodmítl protiprávně přidělovat žalobci práci, vydělával by žalobce u žalovaného minimálně tolik, kolik vydělával v období od července do září 2012. Hrubá měsíční mzda žalobce za červenec 2012 činila 51.250,- Kč, čistou mzdu obdržel žalobce ve výši 34.100,- Kč, přičemž odpracoval 22 dnů po 8 pracovních hodinách, tedy celkem , hodnota, hodin. V srpnu 2012 činila hrubá měsíční mzda žalobce 62.612,- Kč, žalobce obdržel na účet čistou mzdu ve výši 41.895,- Kč, odpracoval celkem , hodnota, pracovních dnů po 8 hodinách, tedy 88 hodin, 12 pracovních dnů měl dovolenou. Hrubá měsíční mzda žalobce za září 2012 pak činila 52.308,- Kč, čistou mzdu obdržel ve výši 35.274,- Kč, odpracoval 18 dnů po 8 pracovních hodinách, celkem , hodnota, hodin, dva pracovní dny měl dovolenou. Celková hrubá mzda za červenec až září 2012 tak činila 129.718,- Kč za 408 odpracovaných hodin, jeho průměrný hodinový výdělek činí 317,94 Kč. Žalobce tak požaduje za období od 23.11.2018 do 31.8.2020 náhradu mzdy ve výši 1.126.779,36 Kč hrubého, neboli 822.088,36 Kč čistého, a to za 6 pracovních dnů v listopadu 2018 (23. až 30.11.2018) 15.261,12 Kč hrubého (12.577,12 Kč čistého), za 18 pracovních dní v prosinci 2018 pak 45.783,36 Kč hrubého (33.621,36 Kč čistého), za 22 pracovních dní ledna 2019 55 957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 20 pracovních dní února 2019 50.870,40 Kč hrubého (37.128,40 Kč čistého), za 21 pracovních dní března 2019 53.413,92 Kč hrubého (38.882,92 Kč čistého), za 20 pracovních dní dubna 2019 50.870,40 Kč hrubého (37.128,40 Kč čistého), za 21 pracovních dní května 2019 53.413,92 Kč hrubého (38.882,92 Kč čistého), za 20 pracovních dní června 2019 50.870,40 Kč hrubého (37.128,40 Kč čistého), za 22 pracovních dní července 2019 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 22 pracovních dní srpna 2019 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 21 pracovních dní září 2019 částku 53.413,92 Kč hrubého (38.882,92 Kč čistého), za 22 pracovních dní října 2019 částku 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 21 pracovních dní listopadu 2021 částku 53.413,92 Kč hrubého (38.882,92 Kč čistého), za 19 pracovních dní prosince 2019 částku 48.326,88 Kč hrubého (35.374,88 Kč čistého), za 22 pracovních dní ledna 2020 částku 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 20 pracovních dní února 2020 částku 50.870,40 Kč hrubého (37.128,40 Kč čistého), za 22 pracovních dní března 2020 částku 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 20 pracovních dní dubna 2020 částku 50.870,40 Kč hrubého (37.128,40 Kč čistého), za 19 pracovních dní května 2020 částku 48.326,88 Kč hrubého (35.374,88 Kč čistého), za 22 pracovních dní června 2020 částku 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého), za 22 pracovních dní července 2020 částku 55.957,44 Kč hrubého (40.635,44 Kč čistého) a za 21 pracovních dní srpna 2020 částku 53.413,92 Kč hrubého (38.882,92 Kč čistého), vždy při 8 hodinové denní pracovní době a průměrném výdělku 317,94 Kč za hodinu.2. Žalovaný se vyjádřil tak, že navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Uvedl, že je pravdou, že žalobce byl zaměstnán u žalovaného na pozici obchodního zástupce na základě pracovní smlouvy z 1.3.2011, že žalovaný dal již dne 27.6.2014 žalobci výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce napadl u zdejšího soudu žalobou o určení neplatnosti a o zaplacení náhrady mzdy za období října 2013 až srpna 2014 ve výši 437.584,42 Kč s příslušenstvím, přičemž rozsudkem ze dne 1.12.2017 č. j. 22 C 292/2014-392 byla výpověď z pracovního poměru daná žalobci ze strany žalovaného prohlášena za neplatnou a rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3.7.2020 č. j. 22 C 292/2014-606 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 466.306,36 Kč s příslušenstvím. Dne 31.8.2017 podal žalobce ke zdejšímu soudu další žalobu na náhradu mzdy za období od září 2014 do července 2017 ve výši 1.859.313,12 Kč hrubého, respektive 1.353.323,95 Kč čistého s příslušenstvím, přičemž řízení je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 72/2017 a dosud nebylo pravomocně skončeno. Žalobou z 30.6.2020 se pak žalobce domáhá řízení pod sp. zn. 11 C 13/2020 vůči žalovanému náhrady mzdy ve výši 841.895,19 Kč hrubého za období od srpna 2017 do listopadu 2018. Dále žalovaný zdůraznil, že pracovní poměr žalobce skončil v důsledku výpovědi z pracovního poměru z 29.5.2020 dané žalobci ze strany žalovaného z důvodu organizačních změn přijatých žalovaným jako zaměstnavatelem ve smyslu § 52 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. Žalovaný poukázal na ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezi tím zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl, nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1103/2003 soud posuzuje možnost získat práci u jiného zaměstnavatele za podmínek zásadně rovnocenných, pokud jde o místo, druh a mzdu. Podstatná je otázka reálné možnosti se na daném druhu práce nechat zaměstnat podle situace na trhu práce. Žalovaný poukázal na to, že pracovní pozice obchodního zástupce je na trhu práce nejpoptávanější pozicí mezi zaměstnavateli, takže pokud by žalobce skutečně aktivně hledal uplatnění, neměl by problém pracovní místo velmi rychle nalézt. Žalobce po dobu cca 8 let není zaměstnán, místo toho se domáhá náhrady mzdy na žalovaném, což svědčí o tom, že žalobce aktivně práci nehledá a bez objektivních důvodů se do práce nezapojuje. Žalovaný dále zdůraznil, že zaměstnanci náleží ve smyslu § 109 zákoníku práce mzda zásadně za vykonanou práci, účelem a smyslem ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce je snaha zabránit nespravedlivým situacím, kdy zaměstnanec, ačkoli měl a má možnost být zaměstnán, tak nečiní a prostředky se snaží získat po svém zaměstnavateli, pro kterého již nevykonává práci. Náhrada mzdy nemá mít sankční povahu. Náhradu mzdy lze snížit pouze za dobu přesahující šesti měsíců. Žalovaný dále navrhoval přerušení řízení do skončení některého z žaloby předcházejících řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8.3. Podáním z 9.1.2023 (č. l. 129) pak žalobce navrhl změnu žaloby tak, že nově žádá přizná