10 C 118/2021-32 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdce [právnická osoba] uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které dne 11. 4. 2019 poskytl žalované úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr do 11. 5. 2019. K uzavření smlouvy o úvěru došlo prostřednictvím webové stránky právního předchůdce žalobkyně [webová adresa], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním svých osobních údajů, čímž zahájila proces zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace zaslala žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, jí byl prostřednictvím webového rozhraní zaslán návrh konkrétní smlouvy o úvěru. Za vytvoření uživatelského účtu se žalovaná zavázala uhradit odměnu ve výši 1 Kč, kterou uhradila pod variabilním symbolem [číslo] s poznámkou, kde uvedla své rodné číslo a text,,souhlasím s RSÚ“. Žalovaná návrh smlouvy akceptovala a úvěr jí byl vyplacen dne 11. 4. 2019 na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná úvěr nevrátila k datu splatnosti. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 3. 12. 2020 [právnická osoba] s.r.o. postoupena žalobkyni. Dlužná částka činí 4 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že pokud by soud neuznal nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, měl by být přiznán jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, a proto byl zrušen. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k ústnímu jednání konanému dne 21. 10. 2021 se bez omluvy nedostavila, ačkoliv byla řádně předvolána. Žalobkyně se z jednání omluvila, a věc byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř. 3. Provedeným dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] uzavřel se žalovanou dne 11. 4. 2019 rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] jednotlivou smlouvu o úvěru [číslo]. Žalovaná poukázala na účet poskytovatele úvěru částku 1 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl na úrok. Na základě smlouvy byla žalované dne 11. 4. 2019 na její účet č. [bankovní účet] poukázána částka 4 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit do 30 dnů. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2000 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. 4. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky dne 11. 4. 2019 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 5. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila svá tvrzení o skutečnosti, na základě kterých byla posouzena úvěruschopnost žalované a označila důkazy k jejich prokázání, uvedla, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované. K uvedeným tvrzením však žalobkyně nepředložila žádné důkazy. 6. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Žalobkyně v daném případě tvrdila, že byla prověřena schopnost žalované úvěr splácet před uzavřením smlouvy, avšak nepředložila soudu k prokázání svých tvrzení žádný důkaz. Na výzvu soudu pouze doplnila, že úvěruschopnost žalované byla ověřována výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále lustrací z veřejně dostupných databází. Jelikož žalobkyně žádným způsobem neprokázala ověřování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy, přičemž k ústnímu jednání soudu se nedostavila a omluvila se, znemožnila soudu, aby jí bylo poskytnuto poučení podle § 118a o.s.ř., které soud poskytuje pouze při jednání (28 Cdo 3665/2009). Jelikož žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jednal v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a jeho jednání nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (33 Cdo 2178/2018). S ohledem na výše uvedené soud shledal smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou ze dne 11. 4. 2019 absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z., neboť právní předchůdce žalobkyně jednal v rozporu se zákonem a současně svým jednáním zjevně narušil veřejný pořádek, k čemuž soud přihlédl i bez návrhu. 8. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poukázal žalované dne 11. 4. 2019 na její účet částku 4 000 Kč a současně bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila 1 Kč, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované ve výši 3 999 Kč. Soud proto uložil žalované podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 999 Kč, neboť kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Jelikož výzva k plnění ze dne 2. 2. 2021 byla předána k poštovní přepravě téhož dne, ve smyslu § 573 o.z. byla žalované doručena třetí pracovní dne po odeslání, tj. dne 5. 2. 2021. S ohledem na stanovení lhůty k plnění 3 dny nastala splatnost dne 8. 2. 2021, přičemž do prodlení se žalovaná dostala ode dne 9. 2. 2021 a od tohoto dne jí byl úrok z prodlení přiznán podle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění odpovídá § 160 odst. 1 o.s.ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení (výrok I.). 9. S ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru, nevznikl žalované závazek zaplatit žalobkyni úvěr ani úrok, a proto soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku včetně příslušenství zamítl (výrok II.). 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, které tvoří odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh, výzva k plnění) podle § 14b odst. 1, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem náklady řízení žalobkyně činí 1 489 Kč, které je žalovaná povi