12 C 59/2021-93 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se po žalované domáhá žalobou ze dne 17. 2. 2021 doplněnou dne 31. 3. 2021 zaplacení částky s odůvodněním, že žalobkyně jako zaměstnanec a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřeli dne 3. 12. 2018 pracovní smlouvu na dobu neurčitou, na základě níž je žalobkyně u žalované zaměstnána na pracovní pozici pracovník logistiky – řízení obalů, s místem výkonu práce v [obec]. Žalobkyně dodává, že týdenní pracovní doba byla sjednána v rozsahu 37,5 hodiny. Žalobkyně pro žalovanou v měsících červenci až říjnu 2020 odpracovala nad rámec sjednaného rozsahu pracovní doby práci přesčas, kdy přesčasy v jednotlivých měsících činily: 5,5 hod v měsíci červenci 2020, 5 hod v měsíci srpnu 2020, 18,5 hod v měsíci září 2020 a 21,5 hod v měsíci říjnu 2020 Celkem tedy žalobkyně nad rámec sjednané pracovní doby v uvedených měsících odpracovala 50,5 hodin. Dle výplatních pásek žalobkyně činil průměrný výdělek pro náhrady mzdy v měsících červenci až září 2020 částku 208,18 Kč/hod a v měsíci říjnu 2020 činil 208,95 Kč/hod. Žalobkyně se s žalovanou na poskytnutí náhradního volna v předmětném rozsahu nedohodli a žalobkyni doposud nebyla uhrazena ani náhrada za práci přesčas. Výše náhrady přitom činí za měsíce červenec až září 2020 celkem 7 546,53 Kč a za měsíc říjen 2020 potom 5 615,53 Kč (uvedené částky již zahrnutí příplatek 25 % ve smyslu citovaného ustanovení zákoníku práce), tj. celkem 13 162,06 Kč. Žalobkyně dle vyjádření ze dne 5. 8. 2021 na žalobním návrhu trvá a v důsledku dalšího neoprávněného jednání ze strany žalované je nucena přistoupit k rozšíření svého návrhu. Žalobkyně nezpochybňuje, že žalovaná jako zaměstnavatel předmětnou kolektivní pracovní smlouvu s odborovou organizací uzavřela, nicméně podotýká, že otázka pracovní doby a její rozvržení je primárně řešena pracovní smlouvou uzavřenou dne 3. 12. 2018 mezi účastníky řízení. Ačkoliv se žalovaná snaží vzbudit dojem, že se v daném případě jednalo o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby ve smyslu § 86 zákoníku práce, žalobkyně se domnívá, že s ohledem na smluvní ujednání obsažená v pracovní smlouvě ve znění dodatku č. 1 ze dne 3. 12. 2018 je evidentní, že se žalovaná s žalobkyní dohodli na rovnoměrném rozvržení pracovní doby, dle nějž týdenní pracovní doba žalobkyně činila 37,5 hodiny týdně, kdy dodatkem bylo specifikováno, že denní pracovní doba činí 7,5 hodiny denně s tím, že pracovní doba je pružná (nikoliv nerovnoměrně rozvržená). Jelikož se jednalo o ujednání pracovní smlouvy, žalobkyně má za to, že toto není možno změnit na základě jednostranného projevu vůle zaměstnavatele – žalované, ani na základě dvoustranné smlouvy uzavřené mezi žalovanou a odborovou organizací, přičemž žalobkyně svůj názor opírá mimo jiné o judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména potom o rozsudek NS ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1395/2010. Žalobkyně se žalovanou žádnou dohodu o změně sjednané pracovní doby nikdy neuzavřela, což ostatně ani žalovaná netvrdí. Žalobkyně tedy je v návaznosti na výše uvedené skutečnosti přesvědčena, že se v tomto konkrétním případě nejednalo o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Na straně zaměstnavatele bylo na místě přistoupit k uplatnění překážek na straně zaměstnavatele pro nulový odbyt výroby, kdy by se náhrada mzdy dotčených zaměstnanců neřídila ustanovením § 207 zák. práce, jak tvrdí žalovaná, nýbrž § 208 zákoníku práce, tedy zaměstnancům by nenáležela nižší mzda, ale náhrada mzdy odpovídající výši průměrného výdělku. Tvrzení žalované o dobrém úmyslu není v tomto kontextu z pohledu žalobkyně vskutku na místě, neboť v takovém případě by žalovaná byla nucena přistoupit jednak k náhradě mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele a jednak, v případě, že zaměstnanci po odpadnutí těchto překážek práci„ napracují“, rovněž k úhradě mzdy za odpracovanou práci přesčas včetně příplatku nebo poskytnutí náhradního volna. Pokud se týče tvrzení žalované ohledně možnosti zaměstnavatele v souladu se zákoníkem práce dohodnout se se zaměstnanci na nerovnoměrném rozvržení pracovní doby, toto tvrzení žalobkyně obecně nerozporuje. Je pravdou, že rozvržení pracovní doby je v gesci zaměstnavatele, avšak žalobkyně na tomto místě s odkazem na již výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, že možnost měnit rozvržení pracovní doby je (v rámci zákonných limitů) ve výlučné gesci zaměstnavatele pouze do té doby, dokud se nestalo ujednání o rozvržení pracovní doby součástí pracovní smlouvy, neboť v takovém případě je možno toto měnit pouze na základě dohody obou smluvních stran. Žalobkyně tedy shrnuje, že obecně je zaměstnavatel oprávněn pracovní dobu zaměstnanců rozvrhnout, nicméně v tomto konkrétním případě tak učinil v rozporu s pracovní smlouvou, tedy žalobkyně nebyla předmětnými ustanoveními dohod vázána. Žalovaná dále využívá jako alternativní argument pro legalitu svého postupu § 114 odst. 2 zákoníku práce s tím, že zákoník práce nevylučuje, aby bylo zaměstnanci poskytnuto náhradní volno za přesčasy předem. Žalovaná se však v rámci tohoto argumentu nevypořádává s § 114 odst. 1 zákoníku práce, dle nějž platí, že práci přesčas za náhradní volno nelze zaměstnanci nařídit, pouze dohodnout, k čemuž nedošlo. Žalobkyně tak shrnuje, v předmětném období od července do října 2020 vykonala celkem 50,5 hodiny práce přesčas, za kterou jí vznikl (včetně 25% příplatku ve smyslu § 114 odst. 1 zákoníku práce) nárok na úhradu částky v celkové výši 13 162,06 Kč. Žalobkyně dále uvádí, že po podání žalobního návrhu byla žalobkyni ze strany žalované provedena srážka ze mzdy za měsíc květen 2021 v částce 10 546 Kč. Jedná se o položku„ Oprava náhrady“ výplatní pásky. Žalovaná provedenou srážku žádným způsobem nezdůvodnila, žalobkyně nebyla ohledně srážky ze mzdy ze strany zaměstnavatele informována. Dle § 146 zákoníku práce je možno provést pouze v zákonem stanovených případech, na základě dohody o srážkách ze mzdy či k uspokojení závazků zaměstnance, eventuelně k úhradě členských příspěvků zaměstnance, který je členem odborové organizace za splnění zákonných podmínek. Žalobkyně shrnuje, že se nejedná o úhradu členského příspěvku, stejně tak žalobkyně s žalovanou neuzavřela žádnou dohodu o srážkách ze mzdy a stejně tak si žalobkyně není vědoma žádné zákonem dané skutečnosti, na základě níž by byla žalovaná oprávněna srážku provést. Žalobkyně tedy v návaznosti na výše uvedené zdejšímu soudu sděluje, že v důsledku žalovanou provedené neoprávněné srážky ze mzdy rozšiřuje svůj žalobní nárok, kdy nově namísto dosavadní částky 13 162,06 Kč s příslušenstvím žádá po žalované úhradu částky ve výši 23 708,06 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně dodává, že dle odst. 2 pracovní smlouvy je výplatním termínem každý 12. den následujícího měsíce, za který mzda zaměstnanci náleží. Tedy mzda za měsíc květen 2021 byla splatná ke dni 12. 6. 2021, a proto žalobkyně požaduje rovněž zákonný úrok z prodlení od dne 13. 6. 2021 do zaplacení. Žalobkyně doplnila dne 30. 8. 2021, že pokud se týče srážky ze mzdy za měsíc květen 2021 v částce 10 546 Kč označenou ve výplatní pásce jako„ Oprava náhrady“, tato částka jí byla stržena bez jakéhokoliv upozornění či vysvětlení žalované, a žalobkyni není znám důvod sražení částky. V souladu s § 146 zák. práce je možno provést pouze v zákonem stanovených případech, na základě dohody o srážkách ze mzdy či k uspokojení závazků zaměstnance, eventuelně k úhradě členských příspěvků zaměstnance, který je členem odborové organizace za splnění zákonných podmínek. V daném případě se nejedná o úhradu členského příspěvku a žalobkyně se žalovanou nikdy žádnou dohodu o srážkách ze mzdy neuzavřela. Jelikož žalobkyni nebyla srážka ze strany žalované nijak zdůvodněna, žalobkyně si ani není vědoma žádné skutečnosti dané zákonem, na základě níž by byla srážka provedena. 2. Žalovaná se vyjádřila dne 7. 5. 2021 a 14. 5. 2021 k žalobě tak, že žalobkyně se snaží domoci zaplacení částky ve výši 13 162,06 Kč z titulu náhrady mzdy za dobu práce přesčas podle § 114 zák. práce. Opomíjí však, že tento výkon práce vůbec nebyl prací přesčas, ale šlo o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby podle § 78 odst. 1 písm. m) zák. práce. Tento způsob rozvržení pracovní doby byl navíc výslovně ujednán v dohodě s odborovou organizací, nazvané„ [název] [anonymizováno]“ (dále jako„ Dohoda“), a to na základě kolektivní pracovní smlouvy. Žalobkyně právo na náhradu mzdy za dobu práce přesčas nemůže mít. Žalovaná jako zaměstnavatel jednala s úmyslem co nejvíce svým zaměstnancům v období pandemické krize pomoci a umožnit jim čerpání mzdy v plné výši. Žalobkyně se nevypořádala s existencí nerovnoměrného rozvržení pracovní doby podle dohody. Přitom je to právě Dohoda, kterou se úprava rozvržení pracovní doby řídila po dobu rozhodnou. Žalovaná byla v mimořádné situaci způsobené pandemií vedena snahou zajistit zaměstnancům možnost výdělku ve výši 100 %. Právě proto nerovnoměrně rozvrhla pracovní dobu v souladu s § 78 odst. 1 písm. m) zák. práce. Tím se žalovaná zcela legitimně a po právu snažila o to, aby nemusela přistoupit k uplatnění překážek na stra