Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 780 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, .) uzavřela se žalovaným dne 26. 8. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně , webové stránky, Žalovaný se nejprve zaregistroval zadáním požadovaných osobních údajů a doložením občanského a řidičského průkazu. Poté byl vyzván k prokázání vlastnictví bankovního účtu prostřednictvím online služby , název, , která poskytuje informace o provedených transakcích, případně k doložení výpisu z účtu za poslední 3 měsíce. Žalovaný zadal požadovanou výši půjčky a dobu splatnosti, seznámil se s podmínkami smlouvy a klikl na tlačítko „Požádat“. Následně mu byl poslán SMS zprávou kód, který zadal do příslušného políčka a znovu kliknul na tlačítko „Požádat“, čímž odeslal žádost o uzavření smlouvy o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žádost posoudila a přijala. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného na základě prohlášení žalovaného a dále lustrací v databázích CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI. Právní předchůdkyně žalobkyně poté poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Sjednaný úrok činil 40 % p. m. Žalovaný nehradil poskytnutý úvěr řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila a dopisem ze dne 28. 11. 2024 vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Z titulu smlouvy o úvěru žalobkyně nárokuje částku 28 000 Kč sestávající z nesplacené jistiny ve výši 20 000 Kč a smluvního úroku ve výši 8 000 Kč, a to po zohlednění dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 3 000 Kč. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně odvozuje ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026, na základě kterých došlo k postoupení pohledávky za žalovaným ze společnosti , právnická osoba, . na společnost , právnická osoba, . a z té následně na žalobkyni. Před podáním návrhu žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k ústnímu jednání konanému dne 13. 8. 2026 se bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, ačkoli byl řádně předvolán postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila, věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.3. Z listiny označené Smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že obsahuje text smlouvy, jejímž předmětem je poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč. Jako smluvní strany jsou označeny společnost , právnická osoba, . a žalovaný. Ve smlouvě je uveden úrok ve výši 40 % měsíčně. Listina neobsahuje žádný podpis.4. Z potvrzení o provedené platbě platební brány , právnická osoba, soud zjistil, že z účtu , právnická osoba, . byla na účet č. , č. účtu, dne 26. 8. 2024 ve 12:49 hodin pod variabilním symbolem , var. symbol, odeslána částka 20 000 Kč.5. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 1. 7. 2026 soud zjistil, že na bankovní účet č. , č. účtu, , jehož jediným majitelem a disponentem je žalovaný, byla v období od 26. 8. 2024 do 28. 11. 2024 provedena platba ve výši 20 000 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026, uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, . ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026, uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.7. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2026 ve spojení s potvrzením o podání ze dne 10. 2. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů.8. Ostatní důkazy soud s ohledem na zjištěné závěry zamítl pro nadbytečnost.9. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru. Předložená listina neobsahuje podpis žalovaného ani právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně neprokázala, že by žalovaný prostřednictvím webových stránek , webové stránky, požádal o uzavření smlouvy o úvěru. Současně nebylo prokázáno, že by se žalovaný na uvedených stránkách vůbec zaregistroval a vyplnil parametry úvěru, ani že právní předchůdkyně žalobkyně poslala žalovanému na jeho telefonní číslo , tel. číslo, kód, kterým měl žalovaný projevit svou vůli být smlouvou vázán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že mezi její právní předchůdkyní a žalovaným došlo k popsanému kontraktačnímu procesu, dospěl soud k závěru, že smlouva nebyla uzavřena a žalovanému z takové smlouvy nemohl vzniknout žádný závazek.10. Bylo však prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 20 000 Kč, kterou lze s ohledem na výše uvedené posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 17 000 Kč, neboť žalovaný již před podáním žaloby zaplatil celkem 3 000 Kč, a to podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, a to včetně příslušenství požadovaného na základě smlouvy o úvěru. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 17 000 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení přitom lze považovat předžalobní výzvu odeslanou dne 10. 2. 2026, ve které žalobkyně stanovila žalovanému 3denní lhůtu k zaplacení. V souladu s § 573 o. z. se zásilka má za doručenou třetí pracovní den po odeslání, v tomto případě dne 13. 2. 2026. Jelikož žalovaný ve stanovené lhůtě nic nezaplatil, nachází se od následujícího dne v prodlení s úhradou dlužné částky. Proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. pouze od 17. 2. 2026 a ve zbývajícím rozsahu jej jako nedůvodný zamítl. Zákonný úrok z prodlení soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a lhůtu k plnění žalovanému stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal žádné důvody pro její prodloužení.11. Soud doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., přestože z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně předvolána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (vizte rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).12. Rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, kterým soud žalobě zcela vyhověl. Z ustanovení § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani, zda jsou tvrzené skutečnosti „prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (srov. Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (vizte C. H. Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že smlouva mezi její právní předchůdkyní a žalovaným byla uzavřena, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Avšak poté, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.13. O nákladech řízení soud rozhodnul podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaný byli ve věci procesně úspěšní v rozsahu přibližně jedné poloviny, soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.