17 C 60/2020-81 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 28 621 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 12. 2019 do zaplacení (výrok I) a ve zbývající části, to je o zaplacení částky 15 748 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 12. 2019 do zaplacení, o zaplacení částky 6 896,34 Kč, úroku 79,25 % ročně z částky 36 001,88 Kč od 25. 6. 2019, žalobu zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého účastníci uzavřeli 12. 12. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 40 000 Kč, [příjmení] se zavázal poskytnuté prostředky splatit v 18 měsíčních splátkách po 3 793 Kč při úrokové sazbě 109,43 % ročně. Žalovaný by měl celkem při splnění smluvních povinností zaplatit žalobkyni 68 274 Kč. Žalovaný zaplatil pouze první tři splátky, tedy celkem 11 379 Kč a žalobkyně využila svého práva na zesplatnění úvěru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o úroku v nominální výši 76,24 % ročně je ujednáním nemravným a tedy podle § 580 občanského zákoníku neplatným. Dovodil, že ujednání o úroku je esenciální náležitostí smlouvy o úvěru, bez něhož nemůže být smlouva platná a nelze aplikovat ustanovení § 575 ani 576 o. z. Žalobě proto vyhověl jen zčásti, a to podle ustanovení § 2991 o. z., o bezdůvodném obohacení, které na straně žalovaného vzniklo. 2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadala pouze část zamítavých výroků, a to v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 1 723,10 Kč představující kapitalizovaný úrok do dne zesplatnění přepočítaný na sazbu 20 % ročně se zákonným úrokem z prodlení 9,785 % ročně od 3. 12. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 36 001,88 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 81 928 Kč. Odvolání obsahuje obecnou právní argumentaci k posuzovaným právním otázkám, bez uvedení skutkových okolností daných v přezkoumávané věci. Žalobkyně považuje nárokovaný úrok za sjednaný v „ zákonných limitech“ a proto nebyl důvod jej ani částečně nepřiznat. Poukázala na zásadu smluvní volnosti účastníků soukromoprávních vztahů a na povinnost upřednostňovat výklad právních jednání, který bude respektovat jejich platnost. Mezi účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru považuje za platnou v celém rozsahu, a to včetně ujednání o výši úroku. Na ujednání o výši úroku nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., a tudíž ani ustanovení § 1815 o. z. Pokud soud dovodil, že dohodnutá sazba úroku je nepřiměřenou, mohlo by se jednat o neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), jehož by se žalovaný musel dovolat, což se nestalo. Případně by se mohlo jednat o nezákonné určení množstevního rozsahu nezpůsobující neplatnost celé smlouvy a soud měl, pokud dovodil, že je sjednání úroku vzhledem k jeho výši neplatné, uložit žalovanému povinnost zaplatit úrok ve výši, kterou by shledal odpovídající ustanovení § 1802 o. z., a neměl požadavek na úrok zcela zamítnout. Navrhla změnu odvoláním napadené části rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, nezúčastnil se ani odvolacího jednání. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v napadené části věcně správné, avšak na základě odlišných právních závěrů. 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení, a odvolací soud proto z něho vycházel. Posuzovanou smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 109,43 % ročně. Protože získal prostředky ve výši 40 000 Kč, měl za 18 měsíců, to je rok a půl, zaplatit žalobkyni 68 274 Kč. Výše úroku byla sjednána transparentně a žalobkyně splnila v té souvislosti i informační povinnost vůči žalovanému, která jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plyne. Oproti žalobkyni odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považuje dohodnout výši úroku za nepřiměřenou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005, stejně jako v soudem prvního stupně citovaném rozhodnutí 21 Cdo 1484/2004, hodnotil jako nepřiměřený úrok zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček. Úrok ve výši 109,43 % ročně a rovněž žalobou uplatňovaný úrok ve výši 76,25 % ročně je nutné hodnotit jako úrok v rozporu s dobými mravy, protože jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Podle databáze ČNB činila úroková sazba u spotřebitelských úvěrů se splatností 1 – 5 roků 9 % ročně. Tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje více než desetkrát. 6. I za účinností nového občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, lze aplikovat judikatorní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. V té souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009 Odvolací soud proto souhlasí se stanoviskem žalobkyně, že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky, protože by se nejednalo o smlouvu o úvěru, a bylo by to zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Odvolací soud proto nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok vede sám o sobě k neplatnosti celé úvěrové smlouvy. V případě neplatného ujednání jen o výši úroku by se aplikovalo ustanovení § 577 občanského zákoníku a žalovanému by byla uložena povinnost zaplatit úrok ve výši určené podle § 1802 o. z., to je ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy. Nutnost shledat neplatnou celou smlouvu neplyne ani z [příjmení] Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo navazující judikatury. 7. Dospěl-li odvolací soud i přes shora uvedené shodně se soudem prvního stupně k tomu, že zkoumaná smlouva o úvěru je neplatná jako celek, je tomu tak proto, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ustanovení č. l. 2 2. a 6. 4. smlouvy o„ přirůstání úroku běžícího do zaplacení“ a konstrukce„ nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, protože nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněz, ale zahrnuje i její odměnu, spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného, vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z. Stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli, a ten že bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností. Anatocismus, to je ujednání o právu požadovat úrok z úroku není ujednáním obecně zakázaný. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, však nesmí jeho sjednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch. Odvolací soud přihlédl také k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti určené v ustanovení § 132 zákona o spotřebitelském úvěru. 8. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám, ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představnou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou (§ 580 o. z.). 9. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla předmětné peněžní prostředky žalovanému, neplatná, může se žalobkyně domáhat toliko jejich vrácení jako bezdůvodného obohacení. Má proto právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení ve výši určené