8 C 147/2021-31 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 49 300,68 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 24.8.2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], [IČO], a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2019 postoupil původní věřitel pohledávku na společnost [právnická osoba], která ji následně postoupila na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24.8.2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 16 372 Kč. Úvěr včetně úroků měl být žalovaným splacen do 24.10.2018 Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 36 372 Kč, výše roční procentní sazby úvěru činila 252,65 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2019 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na společnost [právnická osoba], která ji následně postoupila na žalobkyni. Z tvrzení žalobce dále vyplynulo, že žalovaný na uvedený dluh uhradil částku 7 200 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se v tomto směru k žalobě nevyjádřil, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 24.8.2017 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v srpnu 2017, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 10,02 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, dle které byla roční procentní sazba nákladů ve výši 252,65 %, tvoří takto sjednaná RPSN dvacetipětinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury i délce splatnosti úvěru pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku (úroku) ve výši 16 372 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobce byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 24.8.2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 10. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 20 000 Kč a žalovaný vrátil částku 7 200 Kč, má žalovaný povinnost vrátit částku 12 800 Kč jako bezdůvodné obohacení, a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán, včetně zákonného úroku z prodlení dle ust. § 1970 o.z. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Protože pohledávka byla postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku, dospěl soud k závěru, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, což zakládá aktivní legitimaci k vedení sporu. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byla žalobkyně úspěšná zhruba z 25 %, z 75 % byla neúspěšná. Soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení.