23 C 195/2021-18 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 10. 12. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 860 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smluv o půjčce [číslo] [číslo] uzavřených dne 11. 3. 2006 a 24. 12. 2005 (dále jen„ smlouvy“) mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] (dále také jen„ žalobkyně) a žalovaným. Nedílnou součástí těchto smluv jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce otištěné na jejich zadní straně (dále jen„ podmínky“). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaného z výše uvedených smluv na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodnuto bez nařízení jednání. Souhlas žalovaného je dovozován za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřil. 4. Žalobkyně předloženými listinnými důkazy prokázala pravdivost svých žalobních tvrzení. Při hodnocení těchto důkazů soud hleděl k tomu, že důkazy si navzájem neodporují, a že žalovaný tvrzení žalobkyně nikterak nezpochybnil. Výše označenými smlouvami žalobkyně prokázala jejich uzavření a jejich obsah. Na základě smlouvy [číslo] ze dne 11. 3. 2006 poskytla žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit, a to včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 6 640 Kč, to vše v 52 týdenních splátkách po 320 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 3. 2007. Na základě druhé smlouvy [číslo] ze dne 24. 12. 2005 poskytla žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit, a to včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 2 995 Kč, to vše v 39 týdenních splátkách po 205 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 9. 2006. Součástí těchto smluv jsou i smluvní podmínky smlouvy o půjčce, kterými jsou strany vázány. Z uzavřených smluv soud zjistil výši roční procentní sazby nákladů poskytnuté půjčky (tzv. RPSN) 199,4 % pro variantu 52 týdenních splátek a 276,9 % pro variantu 39 týdenních splátek. Ke dni podání žaloby žalovaný uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 4 140 Kč. 5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Soud na základě předložených listinných důkazů vzal za prokázané, že mezi účastníky byly dne 11. 3. 2006 a 24. 12. 2005 uzavřeny smlouvy o úvěru [číslo] [číslo] které se spotřebitelem (žalovaným) uzavřel profesionál (žalobkyně). Soud proto shledal nutnost podrobit ujednání těchto smluv korektivu dobrých mravů a aplikovat ustanovení občanského zákoníku chránící slabší stranu kontraktu (v souladu s ustanovením § 588 o. z.). Nelze totiž přehlížet požadavek nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. 9. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřených smluv z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., s ohledem na výši sjednané„ ceny úvěru“ (spočívající v celkových nákladech úvěru).„ Cena úvěru“ je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu (rozhodnutí 21 Cdo 1484/2004) nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky v sekci měnová statistika – úrokové sazby pro nové obchody soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy o úvěru (březen 2006 a prosinec 2005) činily v průměru 13,95 % a 14,21 %. Jestliže pak byly mezi účastníky v této době uzavřeny dvě smlouvy o půjče, v nichž byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 199,4 % a 276,9 %, tvoří takto sjednaná RPSN více než čtrnáctinásobek a devatenáctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. S ohledem na závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak soud dospěl k závěru, že ujednání výše uvedených smluv o úvěru týkající se poplatků ve výši 6 640 Kč a 2 995 Kč jsou pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatná. 10. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 11. S ohledem na ustanovení § 576 o.z. se soud dále zabýval tím, zda neplatnost výše uvedených ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Sjednání úroků, popř. jiného finančního protiplnění za poskytnutí úvěru je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. V daném případě je nepochybné, že poskytování úvěrů bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně a tento tak zcela jistě neměl zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavřených smluv o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o půjčce s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti nelze oddělit neplatné ujednání o výši úroků (poplatku) od zbývající části smlouvy, jak umožňuje § 576 o.z. a soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru ze dne 11. 3. 2006, [číslo] ze dne 24. 12. 2005, [číslo] jsou neplatné jako celek. 12. Dle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku v celkové výši 15 000 Kč (10 000 Kč a 5 000 Kč), má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni částku ve výši 4 140 Kč, má dále povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 10 860 Kč. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 6. 1. 2021 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 1. 2. 2021. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalovanému k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. V souladu s ustanovením § 573 o.z. má soud za to, že uvedená zásilka žalovanému došla třetí pracovní den po odeslání, tedy 4. 2. 2021. Desetidenní lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dne 15. 2. 2021 a následující den se žalovaný dostal do prodlení. Soud proto kromě povinnosti uhradit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 10 860 Kč uložil povinnost zaplatit žalobkyni též úroky z prodlení v zákonné výši 7,25 % ročně za období od 16. 2. 2021 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to z důvodu jen částečného úspěchu žalobkyně ve věci.