25 C 147/2022-25 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 998,52 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 6. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou. 2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě svůj dluh vůči žalobkyni uznala a uvedla, že v současné době nemá finanční prostředky na uhrazení celé dlužné částky a požádala o splátkový kalendář. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 17. 6. 2020 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalované úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit. Úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru a kapitalizovaného smluvního úroku měl být původnímu věřiteli splacen do 8. 11. 2020 Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 4 703,47 Kč, když jistina byla ponížena dodatkem ke smlouvě na částku 2 877, 47 Kč a poplatky byly poníženy na částku 1 826 Kč. Výše roční procentní sazby činila 9603,85 % za celý úvěr dle hlavní smlouvy a dle dodatku ke smlouvě 3164,92 %. Žalobkyně také požadovala uhradit kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 312,19 Kč po revizním přepočtu za období od 1. dne prodlení po splatnosti závazku, tj. od 9. 11. 2020 do 4. 3. 2022, kdy základem pro výpočet byla nesplacená jistina ve výši 2 877,47 Kč. Žalobkyně dále požadovala uhradit smluvní pokutu ve výši 121,05 Kč na základě čl. VIII odst. 1 písm. d) smlouvy. 5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2021 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni s účinností od 17. 3. 2022, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované sdělena přípisem ze dne 28. 3. 2022. 6. Z tvrzení žalobkyně i žalované dále vyplynulo, že žalovaná na uvedený úvěr nezaplatila ničeho. Tuto skutečnost má tedy soud za prokázanou. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 9. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu 2020, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,01 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 9603,85 %, která byla následně ponížena dodatkem ke smlouvě na 3164,92 %, tvoří i takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního než-li jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek (kapitalizovaný úrok) za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 17. 6. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 12. Dále soud konstatuje, že proces uzavření smlouvy byl koncipován tak, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr do tří dnů od uzavření úvěrové smlouvy. Smlouva o úvěru byla mezi smluvními stranami považována za uzavřenou v okamžiku, kdy žalovaná připojila na tuto smlouvu o úvěru, kterou původní věřitel zaslal žalované na jím verifikovaný e-mail, jedinečný autorizační kód, který mu původní věřitel přidělil na základě jeho žádosti o úvěr a zaslal SMS zprávou na mobilní telefon, který uvedla žalovaná. Smluvní dokumentace byla následně vložena do klientské zóny na webové stránky původního věřitele s tím, že dokumentace byla k dispozici po celou dobu trvání smluvního vztahu z této úvěrové smlouvy. K tomu soud uvádí, že uzavřená smlouva však nesplňuje požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost nelze na smlouvu hledět i z tohoto pohledu jako na řádně uzavřenou, neboť jej žalovaná řádně dle stanovených norem nepodepsala a smlouva je tak i z tohoto hlediska neplatná. 13. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalované, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 2 877,47 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalované (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucí z této částky od 18. 3. 2022 (den následující po účinnosti postoupení pohledávky) do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 312,19 Kč, kdy se jedná o úrok jdoucí od 9. 11. 2020 do 4. 3. 2022, kdy základem pro výpočet byla jistina ve výši 2 877,47 Kč, v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o úvěru. Závěrem soud pro úplnost dodává, že si je vědom uznání dluhu žalovanou, avšak v tomto případě vzhledem k výše uvedeným okolnostem nebylo absolutně namístě rozhodovat rozsudkem pro uznání. Žalované bylo vzhledem k její finanční situaci umožněno splatit dluh ve splátkách tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, j