1 C 51/2023 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 16 228 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 700 Kč od 10. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 1. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně dále požadovala uhrazení smluvní pokuty ve výši 4 500 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 28 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 10. 1. 2020 a poskytnutém výpisu z účtu žalobkyně za příslušné období, soud zjistil, že žalobkyně, poskytla žalovanému částku ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši 2 700 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být žalobkyni splacen do 9. 2. 2020 jednorázovou platbou. Výše roční procentní sazby činila 2 229,81 % za celý úvěr, kdy takto je uvedeno ve smlouvě o úvěru. Protože úvěr nebyl splacen včas a řádně, žalobkyně dále požadovala uhrazení smluvní pokuty ve výši 4 500 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 28 Kč. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na jistinu úvěru nezaplatil ničeho, jeho dvě platby ze dne 27. 2. 2020 ve výši 5.573 Kč a ze dne 12. 3. 2020 ve výši 2.000 Kč započetla žalobkyně na úhradu nákladů v případě opožděných plateb dle ujednání ust. čl. 6. Rámcové smlouvy o úvěru s [anonymizováno] kódem [anonymizována tři slova] ze dne 26. 5. 2019. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2020, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,20 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 2 229,81 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního, než-li jistiny, je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 10. 1. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná jako celek. 11. Dále soud konstatuje, že žalovaný přímo před uzavřením smlouvy o úvěru uzavřel s žalobkyní ještě rámcovou smlouvu s kódem [anonymizována tři slova], prostřednictvím komunikace na dálku dne 26. 5. 2019 za účelem získání úvěru žalovaného od žalobkyně, a to prostřednictvím portálu žalobkyně [webová adresa]. V souvislosti s uzavřením rámcové smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného a po tomto ověření došlo ze strany žalovaného prostřednictvím daného portálu k uzavření smlouvy o úvěru. Žádost o půjčku byla žalovanému následně schválena, kdy mu byla na sdělený bankovní účet poukázána požadovaná finanční částka. K tomu soud uvádí, že uzavřená smlouva však nesplňuje požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost nelze i z tohoto hlediska na smlouvu hledět jako na řádně uzavřenou, neboť ji žalovaný řádně dle stanovených norem nepodepsal a smlouva je tak neplatná. Nelze tak proto na základě této rámcové smlouvy započítávat platby žalovaného na úhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky, tak jak tvrdila žalobkyně. 12. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 9 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit, a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 9. 2. 2020 označeným jako„ Výpis komunikace žalobkyně s žalovaným“, s tím, že k tomuto dni mu končí lhůta pro uhrazení dluhu. Poté byly uhrazeny ze strany žalovaného dvě platby a to dne 27. 2. 2020 ve výši 5 573 Kč a dne 12. 3. 2020 ve výši 2 000 Kč. Pokud žalovaný uhradil dvěma splátkami částku celkem 7.573 Kč, má povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 1 427 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný tak dosud žalobkyni neuhradil celou dlužnou částku, přiznal soud žalobkyni nárok na úhradu zbytku dluhu a dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně za období od 10. 2. 2020 do zaplacení, vždy z částek, které žalovaný dlužil pro dané dlužné období. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že v řízení byl z větší míry úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly.