25 C 92/2023-19 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 10 500,15 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 7. 1. 2022 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 7. 1. 2022 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit, a to včetně sjednaného kapitalizovaného úroku ve výši 4 290 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen do 6. 2. 2022 Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 14 290 Kč. Výše roční procentní sazby činila 2 551,43 % za celý úvěr, kdy takto je uvedeno ve smlouvě o úvěru. Žalobkyně dále požadovala uhrazení smluvní pokuty ve výši 500,15 Kč (0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení), kapitalizovaný úrok ve výši 8 390 Kč, který je tvořen součtem nesplaceného úroku ve výši 3 600 Kč, postoupených poplatků za poskytnutí úvěru v částce 4 290 Kč a postoupených poplatků za upomínání v částce 500 Kč. Žalobkyně také požadovala uhradit zákonný úrok z prodlení ve výši 1 200,75 Kč po revizním přepočtu za období od 1. dne prodlení po splatnosti závazku, tj. od 7. 2. 2022 do 15. 2. 2023, kdy základem pro výpočet byla nesplacená jistina ve výši 10 000 Kč, a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. 5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 7. 2022 a dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 2. 2023 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni s účinností od 24. 2. 2023, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému sdělena přípisem ze dne 1. 3. 2023. 6. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na uvedený úvěr nezaplatil ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. Za prokázanou má soud dále skutečnost, že dle výpisu bankovního účtu prokazující poskytnutí jistiny úvěru byla žalovanému zaslána částka 10 000 Kč. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 9. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2022, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 7,99 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 2 551,43 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního než-li jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek (kapitalizovaný úrok) za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 7. 1. 2022 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 12. Dále soud konstatuje, že proces uzavření smlouvy byl koncipován tak, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěr do tří dnů od uzavření úvěrové smlouvy. Smlouva o úvěru byla mezi smluvními stranami považována za uzavřenou v okamžiku, kdy žalovaný připojil na tuto smlouvu o úvěru, kterou původní věřitel zaslal žalovanému na jím verifikovaný e-mail, jedinečný autorizační kód, který mu původní věřitel přidělil na základě jeho žádosti o úvěr a zaslal SMS zprávou na mobilní telefon, který uvedl žalovaný. Smluvní dokumentace byla následně vložena do klientské zóny na webové stránky původního věřitele s tím, že dokumentace byla k dispozici po celou dobu trvání smluvního vztahu z této úvěrové smlouvy. K tomu soud uvádí, že uzavřená smlouva však nesplňuje požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost nelze na smlouvu hledět jako na řádně uzavřenou, neboť jej žalovaný řádně dle stanovených norem nepodepsal a smlouva je tak i z tohoto hlediska neplatná. 13. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku celkem ve výši 10 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně za období od 25. 2. 2023 (den následující po dni nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky) do zaplacení včetně zákonného kapitalizovaného úroku z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 245,20 Kč, přičemž tato částka představuje 10 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45 %). Tyto