28 C 2/2020-105 — Krajský soud v Plzni

1.) Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývající části, co do částky 36 167,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru ze dne 17. 5. 2018, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 56 000 Kč, který se zavázala vrátit spolu s úroky ve výši efektivní úrokové sazby 134,25 %. Žalovaná na úvěr ničeho nezaplatila, došlo tedy k jeho zesplatnění. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč a dále právo na úhradu nové jistiny sestávající z dosud nesplacené jistiny a dosud nesplacených úroků ve výši 68 299,80 Kč. Sjednána byla smluvní pokuta pro případ prodlení se zaplacením této nové jistiny ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Této pokuty se žalobkyně domáhá ve výši částky 22 470,70 Kč. Žalobkyně dále požadovala úroky ve výši 88,21 % ročně z jistiny ve výši 56 000 Kč a zákonné úroky z prodlení. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou poukazem na porušení ustanovení § 6 občanského zákoníku v souvislosti s poškozením spotřebitele, tak jak má na mysli ust. § 580 a 1813 a následujících občanského zákoníku. Daná úroková sazba ve výši 134,25 % ročně jednoznačně vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikatorně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil, že takto stanovený úrok je rovnající se zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Pokud se v době uzavření smlouvy úroková sazba dle informací ARAD pohybovala ve výši 8,23 % ročně, pak sjednaná úroková sazba absolutně několikanásobně vybočuje ze stanovených mezí. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy vykazuje všechny znaky jednání, které ukazují pouze snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nestandardní výši. Tedy nárok žalobkyně byl posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku. Za důvodný proto soud považuje požadavek žalobkyně pouze co do částky 56 000 Kč. Přiznány byly rovněž úroky z prodlení a ve zbývající části žaloba zamítnuta o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2.) Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovalo proti výroku II. a III. Uvádí, že ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. je podáváno odvolání toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 2 788,75 Kč jako úrok přirostlý k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p. a. spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 56 000 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 218 584 Kč. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Žalobkyně má předně za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěru. Odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě 8 Co 36/2018, kdy tento soud dospěl k závěru, že sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Pokud pak jde o úrokovou sazbu, poukazuje, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvou ujednat a určit její obsah. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny. Sjednané úroky jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroku, mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která je zakotvena v § 574 OZ. V tomto odkazuje i na závěry Ústavního soudu ČR v rozhodnutí IV. ÚS 1783/11. Žalobkyně je tak přesvědčená, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. Poukazuje dále na ustanovení § 1813 občanského zákoníku s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním, žalovaný byl se sazbou seznámen jednak předsmluvními formuláři a dále ve smlouvě samotné. Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazbě a aplikaci § 1813 občanského zákoníku poukazuje žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 16 [anonymizováno] [číslo]. Je zřejmé, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. I přesto, kdyby soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577, které je ustanovením speciálním a které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoliv je žalobkyně přesvědčena o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Dále namítá, že sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, kdy občanský zákoník zná v tomto případě tzv. neúměrné zkrácení podle § 1793 OZ. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. Dále nesouhlasí s názorem soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud zato, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Odkazuje na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 1653/2009 a ust. § 1793, který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného zkrácení. Dále odkazuje na ustanovení § 2395 OZ, kdy je zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Není proto možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Navíc soud sám uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 OZ. Dále poukazuje na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroku dle ARADu, pak má žalobce zato, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank. Hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Nerozlišuje mezi úvěry dle jejich výše, úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů a tento fakt vede k tomu, že v porovnání s obvyklou zápůjční úrokovou sazbou je zápůjční úroková sazba v ARADu nižší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány nižší finanční částky, a vyšší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány vyšší či velmi vysoké finanční částky. Toto potvrzuje i Česká národní banka v dokumentu informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru. Databázi ARAD tedy nelze pro stanovení obvyklé úrokové míry použít. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila 1 celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru. Žalovaný měl před podpisem smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil. Dle názoru žalobkyně nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionalit