25 C 140/2021-66 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 11 060,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 5. 2020 do zaplacení a dále částku 1 869 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému dne 23. 2. 2020 spotřebitelský úvěr. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skrze webový portál www.creditstar.cz. Žalovaný na webovém portálu v průběhu registrace zadal své osobní údaje, zvolil si své heslo k účtu. Po založení účtu požádal o poskytnutí úvěru, přičemž zadal výši požadovaného úvěru i splatnost a seznámil se s veškerými informacemi, které je povinen věřitel poskytnout před uzavřením smlouvy. Žalovaný odsouhlasil smluvní podmínky, vyslovil souhlas s podmínkami dokumentace, čímž došlo k uzavření smlouvy. Identita žalovaného byla ověřena pomocí zaslání částky 1 Kč z účtu žalovaného na účet žalobkyně. Žalobkyně žalovanému poskytla výše uvedeného dne úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky do 24. 5. 2020. Celková částka, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni zaplatit, činila 11 060,58 Kč. Žalovaný však neuhradil ničeno, a to ani přes výzvu žalobkyně. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Protože žalovaný svoji smluvní povinnost porušil a nevrátil poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni, žalobkyně nárokovala i zaplacení smluvní pokuty, kterou vyčíslila ke dni 16. 2. 2021 (ode dne 25. 5. 2020 z částky 11 060,58 Kč) částkou 1.869 Kč Ani přes výzvu ze dne 16. 2. 2021 žalovaný dlužnou částku nezaplatil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně (celkem ve výši 11 060,58 Kč) ve 3 měsíčních splátkách (první dvě po 3 712,88 Kč a třetí ve výši 3 634,82 Kč). RPSN činila 1 732,08 %. Pro případ prodlení smluvní strany dále sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je klient v prodlení. Dále byla žalobkyně oprávněna vůči žalovanému požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (v souvislosti s vyhotovením a zasláním každé písemné upomínky), a to ve výši 200 Kč za každou písemnou upomínku nebo výzvu. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, za datum uzavření smlouvy se pak považovalo datum odeslání finančních prostředků klientovi (žalovanému). Tímto způsobem byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení (smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, faktura ke smlouvě o spotřebitelském úvěru). K převodu částky 1 Kč z účtu č. [bankovní účet] došlo dne 24. 2. 2020, jako plátce byl označen žalovaný, v popisu bylo uvedeno, že souhlasí s VOP a smlouvou. Téhož dne na stejný účet byla ze strany žalobkyně zaslána částka 7 000 Kč (částečný výpis z účtu). Soud si od [právnická osoba] ověřil, že majitelem výše označeného účtu je žalovaný, na tento účet mu byla dne 24. 2. 2020 zaslána od žalobkyně částka 7 000 Kč. Žalobce soudu předložil rovněž i fotokopii občanského průkazu spolu s fotografií žalovaného, podrobné informace o žalovaném, které má rozepsány ve svém interním systému, týkající se především jeho zaměstnání ([příjmení]) a výše jeho příjmů, dále výpis z účtu [právnická osoba] žalovaného. Z něho vyplývají již výše uvedené informace ohledně plateb ze dne 24. 2. 2020 Ani přes výzvu ze dne 16. 2. 2021 v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný dlužnou částku žalobkyni zaplatil (výzva k úhradě z uvedeného dne včetně potvrzení o odeslání písemnosti). 4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 7 000 Kč vrátit za 90 dnů rovněž i úrok v celkové výši 4 060,58 Kč, jež při přepočtu činí 235,3 % ročně. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. 9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Žalobkyně je podnikatelem, předmět jejího podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 235,3 % (za 90 dnů v částce 4 060,58 Kč). [jméno] výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 10,79 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy,