25 C 210/2021-24 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli dne 14. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě si žalovaný zapůjčil od žalobce částku 5 000 Kč. Téhož dne byl žalovanému předán v hotovosti spotřebitelský úvěr, který se zavázal vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny nejpozději do 12. 8. 2016 (celková výše 6 450 Kč). Spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut na základě jeho písemné žádosti, předtím byl žalovaný řádně a podrobně seznámen s podmínkami smlouvy i s výší úrokové sazby, stejně tak poplatku za poskytnutí a správu úvěru, RPSN, případných poplatků a sankcí pro případ prodlení s možností odstoupení apod. Žalobce řádně posuzoval schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splatit. Žalovanému bylo při podpisu spotřebitelské smlouvy známo, že uhradí celkovou částku 6 450 Kč, součástí každé splátky je i smluvní úrok ve sjednané výši. Žalovaný byl seznámen i s Všeobecnými obchodními podmínkami, V posuzované věci žalobce uplatňoval toliko dlužnou jistinu ve výši 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě. 2. Žalovaný se věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel ČR. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. soud nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů předložených žalobcem. 3. Soud z listinných důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu. Účastníci uzavřeli dne 14. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 5 000 Kč, který se žalovaný se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 0,1 % denně, celkem ve výši 6 450 Kč do 12. 8. 2016, RPSN bylo stanoveno ve výši 2 365,5 % Vedle toho byla sjednána i smluvní pokuta ve výši 30 % z částky neuhrazené jistiny zápůjčky a ve výši 0,5 % denně z částky neuhrazené jistiny zápůjčky. Strany rovněž dohodly poplatky za upomínky (300 Kč za první upomínku a 500 Kč za každou další upomínku) (citovaná smlouva). Žalovanému byl úvěr ve výši 5 000 Kč poskytnut v hotovosti dne 14. 7. 2016 (výdajový pokladní doklad). Součást smlouvy tvořily Všeobecné obchodní podmínky, k nimž žalovaný rovněž dne 14. 7. 2016 připojil svůj podpis. Svůj podpis žalovaný připojil i pod výpočet RPSN, pod žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru i k formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, v němž byl žalovaný informován o základních atributech poskytnutého úvěru. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobce ze dne 2. 11. 2020 (výzva k plnění – předžalobní upomínka z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný dlužnou částku žalobci zaplatil. 4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle ust. § 1796 NOZ neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle ust. § 2993 NOZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. NOZ smlouvu o úvěru. Účastníci sice smlouvu označili jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. NOZ, soud však s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem podřadil smluvní vztah účastníků pod smlouvu o úvěru dle shora citovaného ust. § 2395 a násl. NOZ. K tomuto závěru soud podotýká, že zápůjčka (zejména peněžitá), má sice obdobnou hospodářskou funkci jako úvěr, nicméně smlouva o úvěru se však od smlouvy o zápůjčce liší v několika podstatných ohledech. Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou, smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, předmětem smlouvy o zápůjčce mohou být jakékoliv zastupitelné věci, předmětem smlouvy o úvěru mohou být jen peněžité prostředky, smlouva o zápůjčce může být jak úplatná, tak bezúplatná, smlouva o úvěru je vždy úplatná, tj. úročená. V posuzovaném případě tedy jde tedy o typový případ smlouvy o úvěru. Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením. Podle ust. § 580 NOZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 NOZ). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč vrátit za 29 dní i částku 1 450 Kč (celkem 6 450 Kč), tedy i úrok ve výši 0,1 % denně (správně 1 % denně – viz níže), tj. částku, která činila 29 % ze zapůjčené jistiny. V případě prodlení pak nastupovaly další sankce, především smluvní pokuta. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. 10. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 NOZ vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 NOZ. Žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 NOZ (§ 1802 NOZ), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 0,1 % denně. Při přepočtu však úrok činí 1 % denně (vyčíslený úrok včetně poplatku 1 450 Kč: zapůjčená jistina 5 000 Kč x 100: 29 dní = 1 % denně = 365 % ročně). RPSN byla ve smlouvě o spotřebitelském úvěru vyčíslena výší 2 360,5%. Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústav