25 C 258/2021-35 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 25 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky od 8. 4. 2021 do zaplacení a dále částku 5 900 Kč, představující kapitalizovaný úrok, částku 1 035,79 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení, částku 3 475 Kč představující smluvní pokutu a částku 690 Kč, představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 15. 8. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu původní věřitel poskytl úvěr ve výši 25 000 Kč, který se zavázal žalovaný vrátit spolu s částkou 5 750 Kč a příslušenstvím (celkem 30 750 Kč) do 16. 9. 2020 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, žalovaný svoji vůli ji uzavřít projevil tzv. verifikační platbou, kterou převedl ze svého účtu na účet žalobkyně. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně, převodem na svůj účet. Žalovaný svoji povinnost porušil, když sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Tím mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (smluvní ujednání ve druhém odstavci třetí strany smlouvy). Zároveň dle téhož odstavce mu vznikla povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním především za odeslání písemných upomínek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 přešla pohledávka z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný tak žalobkyni dluží celkem částku 34 375 Kč, sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 25 000 Kč nesplaceného úroku v částce 5 750 Kč, nesplacené smluvní pokuty v částce 3 475 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání v částce 100 Kč. Sjednaná výše úhrady za jednotlivou upomínku činila částku 50 Kč. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho, a to ani přes upomínku ze dne 15. 6. 2021. 2. Žalovaný ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsaného pobytu v Centrální evidenci obyvatel ČR a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně předložila smlouvu o úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z nichž je patrné, že danou smlouvu uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným dne 15. 8. 2020. Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského, neúčelového úvěru ve výši 25 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 279,83 % ročně (RPSN 1141,2 %), celkem bez prodloužení v částce 30 750 Kč do 30-ti dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný potvrdil, že se podrobně seznámil s textem ustanovení této smlouvy včetně jejích příloh (obchodní podmínky tvořící nedílnou součást této smlouvy). Součástí této smlouvy bylo i ujednání o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% z jistiny za každý den prodlení v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoliv část závazku podle smlouvy řádně a včas bez ohledu na jeho zavinění. Součástí tohoto ujednání byla i povinnost zaplatit paušální poplatky na úhradu nákladů za upomínky (mj. 50 Kč za každou jinou písemnou upomínky). Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě dohody o postoupení pohledávek, kterou původní věřitel se žalobkyní uzavřel dne 29. 3. 2021 (zmíněná dohoda). Žalovanému bylo dopisem ze dne 14. 4. 2021 oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky z uvedeného dne). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem zástupce žalobce ze dne 15. 6. 2021 a 4. 5. 2021, čemuž předcházely u upomínky a výzvy učiněné přímo žalobcem ze dne 30. 9. 2020 a 17. 10. 2020, dále byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu i dopisem ze dne 28. 10. 2020 (jednotlivé výzvy z uvedených dnů včetně podacích archů). Z výpisu z účtu vedeného u [právnická osoba] vyplývá, že dne 17. 8. 2020 žalobkyně odeslala na účet č. [bankovní účet] částku 25 000 Kč, což koresponduje se zprávou [právnická osoba] a výpisem z uvedeného účtu, přičemž [právnická osoba] soudu sdělila, že majitelem tohoto účtu je žalovaný (uvedené výpisy z účtu včetně zprávy banky). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nárokovanou částku žalobkyni zaplatil. 4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 7. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě dohody o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 25 000 Kč vrátit za 30 dnů rovněž i úrok ve výši 5 750 Kč, činící 279,83 % ročně. Tato částka je v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. 8. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 279,83 % (za 30 dnů v částce 5 750 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr n