30 C 161/2021-74 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 23. 4. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 8 801 Kč spolu s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že na základě elektronicky zaslané žádosti žalovaného a jím zaplaceného registračního poplatku ve výši 1 Kč došlo mezi účastníky distančně k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru a rámcové smlouvy o úvěru, na jejichž základě žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný vyplnil registrační formulář na webových stránkách žalobce, uvedl všechny vyžadované údaje včetně svých generálií, potvrdil, že se seznámil s rámcovou smlouvou o úvěru a potvrdil uzavření. Z poskytnutých údajů a z dostupných zdrojů žalobce ověřil úvěruschopnost žalovaného, nezjistil žádnou zásadní skutečnost bránící poskytnutí úvěru. Žalovaný poté potvrdil registraci a uhradil ze svého osobního účtu registrační poplatek ve výši 1 Kč. Byly vygenerovány variabilní a specifické symboly včetně unikátního kódu, jež žalovaný uvedl v platebních dokladech. K uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru pak došlo dne 13. 9. 2017 distančně prostřednictvím webového portálu žalobce [webová adresa]. I v tomto případě došlo k poskytnutí všech požadovaných údajů ze strany žalovaného, následně žalobce převedl žalovanému dne 12. 11. 2019 požadovanou částku ve výši 4 000 Kč jako úvěr na účet, jenž označil žalovaný. Žalovanému poté vznikla povinnost vrátit poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 1 200 Kč (celkem 5 200 Kč) nejpozději do 12. 12. 2019. Žalovanému tak vznikla povinnost v souladu s článkem 6 smlouvy o spotřebitelském úvěru zaplatit sjednané sankce, kdy za prodlení s úhradou delší než 30 dnů byly vyúčtovány náklady na předání k mimosoudnímu vymáhání celkem 2 401 Kč a následně částka 1 200 Kč a to za prvních 14 dnů mimosoudního vymáhání prostřednictvím třetí osoby. Zároveň žalobkyni vzniklo právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dosud neuhrazené jistiny úvěru. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobce na celkový dluh ve výši 8 805 Kč s příslušenstvím dosud ničeho neuhradil. 2. Podáním ze dne 18. 6. 2021 pak žalobce k dotazu soudu vyčíslila smluvní pokutu ve výši 1 988 Kč za 497 dnů prodlení. 3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v tom směru, že s ohledem na jeho finanční a osobní situaci by rád učinil vstřícný krok v souvislosti s možným mimosoudním vyřešením celého sporu. Celkové pohledávky uplatňované žalobcem za žalovaným činí 53 603 Kč včetně nároku uplatňovaném v tomto sporu, přičemž žalovaný navrhnul úhradu částky 15 122,10 Kč, když zároveň namítl absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. 4. V replice ze dne 18. 6. 2021 žalobce namítl, že smlouvu o úvěru shledává jako platně uzavřenou, když sjednaná výše odměny nikterak nepřevyšuje hranici stanovenou obecně závaznými právními předpisy. Jednání žalovaného pak označila za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. 5. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 6. Podle ustanovení § 580 odst. 1 NOZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli distančně ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. NOZ smlouvu o úvěru. Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením. Podle ustanovení § 580 NOZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§588 NOZ). Soud nepřehlédl, že úroky za poskytnutí částky 4 000 Kč po dobu jednoho měsíce byly vyčísleny částkou 300 Kč (365% ročně), tedy ve výši 30 % z poskytnuté jistiny za dobu 1 měsíce, RPSN činila 2333,95%. V případě prodlení pak nastupovaly sankce, jež žalobce za 30 dnů prodlení vyčíslil částkou 3 601 Kč (do nich soud zahrnul i poplatek za sjednání úvěru ve výši 1 200 Kč, který byl pro případ prodlení žalovaný rovněž povinen zaplatit). Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. 10. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č. j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech [číslo] Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 NOZ vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ustanovení § 1802 NOZ. Žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. V případě neplatného ujednání o výši úroku by se úrok stanovil postupem podle ustanovení § 577 NOZ (§ 1802 NOZ), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 365% ročně. Tuto výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností jeden rok až pět let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila (např. za rok 2017 10,24 % ročně); tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje více než 30krát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobcem, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Jak již bylo zmíněno, pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti měl být žalovaný stižen několika vedle sebe stojícími sankcemi. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu (viz § 1810 a násl. NOZ, jež je rovněž namístě v daném případě aplikovat). Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobci náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytl žalovanému, když se o tuto částku žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť mu byl