21 C 148/2022-27 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 8 974 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i poplatek ve výši 7 360 Kč, to vše formou 55 pravidelných týdenních splátek po 320 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 8 386 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka převedena na přechodného věřitele, [právnická osoba] [anonymizováno], o čemž byl žalovaný informován přípisem ze dne [datum]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne [datum] mezi přechodným věřitelem a žalobcem došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne [datum]. Žalovaný byl před podáním žaloby právní zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě celkové dlužné částky, avšak na svůj dluh neuhradil ničeho 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podané žalobě, žalovaný se na výzvu soudu ohledně tohoto postupu nevyjádřil, soud proto předpokládal jeho konkludentní souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a listiny předložených žalobkyní. 4. Z těchto pak byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní hotovost ve výši 10 000 Kč, kterou převzal žalovaný v den uzavření smlouvy a zavázal se tuto částku vrátit včetně platby označené jako souhrnný poplatek ve výši 7 360 Kč. Žalovaný se uvedené zavázal vrátit formou 55 týdenních splátek po 320 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena nejprve na [právnická osoba] [anonymizováno], a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (smlouva o postoupení pohledávek včetně její přílohy a potvrzení o zaplacení kupní ceny), a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy). Žalovaný byl o změnách v osobě věřitele v obou případech písemně informován oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a ze dne [datum], dle podacího archu bylo v pořadí druhé oznámení předáno k poštovní přepravě dne [datum]. V rámci předžalobní upomínky ze dne [datum] byl žalovaný prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzýván k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva ze dne [datum], podací arch). Z tvrzení žalobkyně, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak, má soud za prokázané, že žalovaný neuhradil jak na poskytnutou jistinu, tak na sjednaný poplatek ničeho vyjma částky 8 386 Kč. 5. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva byla uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), soud na právní vztahy vzniklé v důsledku uzavření smlouvy o půjčce aplikoval v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). 6. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 7. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv odpovědnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 9. Podle § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 10. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o půjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč uhradit dále částku 7 360 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě označen jako souhrnný poplatek, nic to ale nemění na tom, že původní věřitel je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažila navodit právní předchůdkyně žalobkyně, když ve smlouvě o půjčce úrokovou sazbu vůbec neuvádí. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 69,6 % ročně a jedná se tak dle ustanovení § 39 občanského zákoníku o ujednání neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o půjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2009 činila cca 15,4 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť původní věřitel by zcela jistě půjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017, 25 Co 255/2019). 11. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu shora citovaného ustanovení § 451 občanského zákoníku. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 10 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný dosud uhradil částku 8 386 Kč. Ze shora uvedených důvodů mu tak soud uložil, aby bezdůvodné obohacení ve výši 1 614 Kč (10 000 Kč – 8 386 Kč) vrátil žalobkyni. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný byl poprvé vyzván žalobkyní k úhradě dluhu oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které se dle § 573 o. z. dostalo do sféry žalovaného dne [datum]. Jelikož žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni nevrátil, dostal se ode dne [datum] do prodlení a žalobkyně má proto rovněž právo na úhradu zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z., jehož výše vyplývá z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené závěry nezbylo soudu než žalobu ve zbývající části zamítnout (výrok II. tohoto rozsudku). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř tak, že nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť ačkoliv to byl žalovaný, který měl v řízení převážný úspěch (vzhledem k žalované částce včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu), nebylo prokázáno, že by mu v řízen