14 C 203/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 8 130 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, dále smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 8 130 Kč za období od 12. 2. 2022 do 12. 5. 2022 (celkem 90 dní) a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 980 Kč. Návrh odůvodnila tím, že dne 12. 1. 2022 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 6 300 Kč s možností postupného čerpání. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek www.flexifin.cz. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím k datu splatnosti smlouvy a souhlasila též se smluvními podmínkami žalobkyně, které byly nedílnou součástí úvěrové smlouvy. Žalovaná poskytla žalobkyni identifikační údaje, jejich správnost potvrdila ve smlouvě a odsouhlasila podpisem úvěrové smlouvy, jež byla mezi stranami uzavřena elektronicky. Úvěrové prostředky byly žalované vyplaceny převodem na bankovní účet v částce 6 300 Kč dne 12. 1. 2022. Úvěr byl splatný ke dni 11. 2. 2022 a žalovaná jej neuhradila ani zčásti. V důsledku prodlení žalobkyně vyúčtovala žalované smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 8 130 Kč (jistina 6 300 Kč plus poplatek za poskytnutí úvěru 1 830 Kč), a to za dobu 90 dnů prodlení, tj. od 12. 2. 202 do 12. 5. 2022. Celková dlužná pohledávka tedy sestává z jistiny ve výši 6 300 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 830 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 980 Kč a smluvní pokuty specifikované výše. Náklady související s uplatněním pohledávky ve výši 980 Kč pak sestávají z paušální náhrady 35 Kč denně za období od 12. 2. 2022 do 23. 4. 2022 (maximálně však 490 Kč za každý měsíc vymáhání pohledávky) a zahrnují 31 SMS, 41 emailů a 13 telefonátů. Žalovaná dluh neuhradila ani poté, co jí byla ze strany zástupce žalobkyně odeslána předžalobní výzva. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Listiny byly žalované řádně doručeny na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a násl. o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. 3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které zcela korespondují se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. 4. Podle § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále také jen„ OZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl závazek ve smyslu § 2395 OZ na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zřejmě zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy, avšak soud se z úřední povinnosti zabýval platností uzavřené smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva [číslo] ze dne 12. 1. 2022 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 OZ. Nemravnost soud shledává ve výši sjednané úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, tj. v ujednání o úroku, který činil 348 % ročně z částky poskytnutého úvěru (poplatek 1 830 Kč při splatnosti úvěru 1 měsíc). Skutečnost, že částka 1 830 Kč je ve smlouvě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru nemění nic na tom, že žalobkyně je osobou, jež se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a bez odpovídajícího úroku by s největší pravděpodobností s žalovanou smlouvu vůbec neuzavřela. Tento poplatek 1 830 Kč tak ve skutečnosti představuje skrytý úrok a nikoli platbu za další služby, i když toto zdání se žalobkyně snažila ve smlouvě navodit (viz ujednání o úroku 0 % ve smlouvě ze dne 12. 1. 2022). Takto požadovaný nárok však ve skutečnosti zastírá úročení peněz a slouží pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Soud proto pohlíží na celý nárok z titulu poplatku 1 830 Kč jako na ujednání o úroku. Ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují tyto poplatky úrok ve výši 348 % ročně a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. V lednu 2022 (tj. v době uzavření předmětné smlouvy) činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 18,24 % ročně (s úrokovou fixací do jednoho roku), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad [příjmení] dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě však úroková činila 348 % ročně, přičemž akceptovatelný by býval byl úrok v sazbě cca 55 % ročně, a to právě v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se přiměřené výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Z tohoto důvodu z této absolutně neplatné úvěrové smlouvy nemohla žalované vzniknout žádná jiná povinnost než vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu 6 300 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku v částce 6 300 Kč. Žalobkyni vzniklo též právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ ve výši určené dle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb., neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. 7. Pokud jde o výrok II. rozsudku, soud ve zbylém rozsahu nad rámec nároku na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalované žalobu zamítl, tj. v rozsahu požadavku na zaplacení částky 1 830 Kč s úrokem z prodlení z této částky, zaplacení částky 980 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 8 130 Kč od 12. 2. 2022 do 12. 5. 2022, neboť vzhledem k shledané absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nemohly pro žalovanou z této smlouvy vyplynout žádné jiné povinnosti než povinnost vrátit částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, tj. o poskytnuté peněžní prostředky ve výši 6 300 Kč s příslušenstvím. 8. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci částečně úspěšná, má vůči žalované právo na poměrnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, ze tří úkonů právní služby po 200 Kč (tj. 600 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 189 Kč Celkem tak náklady řízení představují částku 1 489 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu %, neúspěch žalobkyně představoval % předmětu řízení. Žalobkyně tak má nárok na náhradu nákladů řízení v částce 452,60 Kč, přičemž tato částka představuje 30,4 % z jejich celkové výše. Lhůta k plnění byla rovněž určena jako třídenní v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 9. Nad rámec shora uvedené soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik desítek obdobných návrhů. V souvislosti s výše uvedeným pak soud dále doplňuje, že dospěl k závěru, že nařízení o obdobných žalobách dopadá shora uvedené ustanovení s výjimkou případů, kdy skutkové