14 C 324/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 19. 10. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč [právnická osoba] následně postoupila dluh žalovaného na základě smlouvy o postoupení včetně veškerých smluvní pokut a dalších nároků dne 11. 12. 2019 na společnost [právnická osoba], která smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky na žalobkyni informován. Žalovaný nesplnil svou povinnost vyplývající pro něj z uzavřené smlouvy vůči právní předchůdkyni, ani vůči žalobkyni, pročež se žalobkyně domáhá úhrady jak dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, tak i smluvního úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny, a to ode dne 20. 10. 2017 (ode dne poskytnutí jistiny) až do zaplacení, přičemž ostatní nároky dle smlouvy žalobkyně nepožaduje. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Podle § 115a o.s.ř. nebylo třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jelikož věc bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na výzvu soudu nevyjádřil svůj nesouhlas s tímto postupem, pročež se jeho souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal. 4. Z předložených listinných důkazů má soud za zjištěné, že žalovaný dne 19. 10. 2017 uzavřel coby úvěrovaný smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba] jako úvěrujícím. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet formou pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč, a to včetně nákladů úvěru ve výši 12 272 Kč, které byly ve smlouvě dále členěny na následující položky: úrok 1 444 Kč, úplata za poskytnutí úvěru 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 378 Kč a inkasní poplatek 2 700 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 15 % ročně, RPSN činila 252,65 %. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na [právnická osoba] služby smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 na žalobkyni. Žalovaný byl upomínán o úhradu dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 13. 7. 2023. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Po zhodnocení výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že na uzavřenou smlouvu je nutno nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání. Tuto neplatnost soud shledává ve výši sjednaného poplatku za poskytnuté peněžní prostředky, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny 15 000 Kč zaplatit také další poplatky v souhrnné výši 12 272 Kč. Lhostejno, že poplatek byl ve smlouvě dále členěn na úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu a poplatek za inkaso plateb, neboť soud posuzuje celé toto ujednání o dalších platbách jako ujednání o úroku, který tak nečinil proklamovaných 15 % ročně, ale ve skutečnosti se jednalo o úrok ve výši cca 70,2 % ročně. Právní předchůdkyně žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je evidentní, že bez odpovídajícího úroku by se žalovaným velmi pravděpodobně danou smlouvu nikdy neuzavřela. Soud se domnívá, že toto rozčlenění poplatku 12 272 Kč na více částí má ve skutečnosti za cíl působit na spotřebitele příznivěji, aniž by však toto členění poplatku reflektovalo skutečné rozdělení služeb poskytovaných ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. Z pohledu soudu se tak jedná o sofistikované, avšak ryze formální členění, které soud v souhrnu hodnotí jako ujednání o úplatě za poskytnutí peněžních prostředků, tj. ujednání o úroku. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku u smlouvy ze dne 19. 10. 2017 jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 70,2 % a jedná se tak dle § 588 o. z. o neplatné ujednání pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, z nichž lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, jež by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Průměrná (tj. obvyklá) úroková sazba poskytovaná bankami na obdobné úvěry v říjnu 2017 činila 9,2 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. V daném případě nelze ujednání o úroku oddělit od zbylého obsahu smlouvy, neboť právní předchůdkyně žalobkyně by zcela jistě tuto zápůjčku bez ujednání o úroku neposkytla. Jednalo se tak o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno na celou smlouvu nahlížet jako na nemravnou. Soud pro úplnost odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 9. Nebyla-li smlouva uzavřena platně, nicméně žalobkyni se podařilo prokázat, že její předchůdkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, současně žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou, aby dlužnou částku vrátil, bylo žalobě vyhověno v té části, která odpovídá nevrácené jistině. Na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., neboť obdržel plnění bez právního důvodu s ohledem na neplatnost smlouvy a je proto povinen toto bezdůvodné obohacení vrátit spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ač soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatné právní jednání, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit, pročež nebylo nutné další výzvy k vyvolání splatnosti takto poskytnutého bezdůvodného obohacení. Okamžik, do kdy má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí peněžních prostředků. Bylo případně na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokazoval opak, tedy to, že peněžní prostředky žalobkyni vrátil (případně jejímu právnímu předchůdci), což se však nestalo – žalovaný zůstal v řízení pasivní. Ke splnění povinnosti uložené výrokem I. tohoto rozsudku byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142a o.s.ř. (předžalobní upomínka). Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů tohoto řízení ve výši 2 252 Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta za 3 úkony právní služby po 300 Kč, celkem 900 Kč podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 3 paušálních náhrad po 100 Kč, celkem 300 Kč podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. Náklady jsou dále zvyšovány o náhradu DPH ve výši 21 % počítané ze součtu odměny advokáta a paušálních náhrad, tedy o částku 252 Kč. Pro úplnost soud dodává, že v případě výroku o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť žalobu vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u Okresního soudu Plzeň-město podala žalobkyně několik obdobných návrhů. Soud dále uvádí, že na řízení o obdobných žalobách dopadá shora uvedené ustanovení mimo případy, kdy skutkové okolnosti i právní hodnocení věci jsou natolik specifické, že je již nelze zařadit k těmto„ obdobným věcem“, nicméně v daném případě se o takovou výjimku nejedná.