14 C 5/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalované vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 698,16 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobě a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 1. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly také smluvní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Za poskytnutí peněžních prostředků se žalovaný zavázal uhradit částku 29 869 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 11 834 Kč (s úrokovou sazbou 24,57 % ročně), částky za zpracování zápůjčky ve výši 16 085 Kč a pojistného. Úvěr se žalovaná zavázala uhradit v 65 týdenních splátkách po 922 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena k 19. 4. 2021 žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila podmínky vyplývající pro ni ze smlouvy. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Ke dni postoupení pohledávky činila dlužná částka 65 931,32 Kč bez příslušenství, součástí této částky bylo však i navýšení účtované původním věřitelem, které žalobkyně žalobou neuplatnila. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 698,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 981,07 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 280,26 Kč, a dále úroku z prodlení z dlužné jistiny od 29. 1. 2022 v zákonné sazbě a úroku 24,57 % ročně z částky 25 698,16 Kč od téhož data do zaplacení. Žalovaná od uzavření smlouvy o úvěru do postoupení pohledávky na žalobkyni uhradila na předmětný dluh celkem 11 000 Kč. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Podle § 115a o.s.ř. nebylo třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jelikož věc bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž účastníci řízení na výzvu soudu nevyjádřili svůj nesouhlas s tímto postupem, pročež se jejich souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná uzavřela dne 20. 1. 2020 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč, jíž se žalovaná zavázala zaplatit v 64 týdenních splátkách po 922 Kč, poslední 65.splátka měla činit 861 Kč Celkem tedy měla žalovaná zaplatit částku 59 930 Kč, přičemž 30 000 Kč představuje dle smlouvy jistinu a 27 919 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek. Tento poplatek je ve smlouvě dále specifikován jako úrok (11 834 Kč), částka za zpracování úvěru, garance ceny a péče o zákazníka (16 085 Kč) a pojistné (1 950 Kč). Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022, v němž byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího archu se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 24. 2. 2022. Předžalobní upomínkou ze dne 6. 6. 2022 byla žalovaná zástupcem žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky. 5. Podle § 2395 a násl. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost samotné úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 20. 1. 2020 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Soud je toho názoru, že částka ve výši 27 919 Kč označená ve smlouvě jako poplatek za poskytnutí úvěru skládající se z položek úrok (11 834 Kč) a částka za zpracování spotřebitelského úvěru (16 085 Kč), který měla žalovaná společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud posuzuje celý nárok z titulu tzv.„ poplatku za poskytnutí úvěru“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 24,57 % ročně, jak žalobkyně proklamovala v předmětné smlouvě, ale úrok 78 % ročně. Takovýto úrok soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest nejpozději do 19. 4. 2021. Vzhledem k tomu, že soud posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny. 7. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaná se poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 19 000 Kč (jelikož část dluhu ve výši 11 000 Kč již žalobkyni dle jejího tvrzení zaplatila) a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě žalovaná nesplnila, dostala se do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a částečnou úhradou žalované na tento dluh, tj. zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 19 000 Kč. Jelikož se žalovaná dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud též povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byla žalovaná vyzvána žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022, v němž byla vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 24. 2. 2022. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalované dnem 1. 3. 2022 a do 10. dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tj. do 11. 3. 2022. Jelikož tak žalovaná neučinila, dostala se od 12. 3. 2022 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch a žalované žádné náklady v tomto řízení nevznikly. 9. O lhůtě k plnění (výrok I. rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.