21 C 22/2023-38 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši 8 119 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky, dále smluvní pokutu 0,1 % denně z této částky za období od [datum] do [datum] (celkem 90 dní) a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 095 Kč. Návrh odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 6 000 Kč s možností postupného čerpání. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek [webová adresa]. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím k datu splatnosti smlouvy a souhlasil též se smluvními podmínkami žalobkyně, které byly nedílnou součástí úvěrové smlouvy. Žalovaný poskytl žalobkyni identifikační údaje, jejich správnost potvrdil ve smlouvě a odsouhlasil podpisem této (uzavřena elektronicky). Úvěrové prostředky byly žalovanému vyplaceny převodem na bankovní účet v částce 6 000 Kč (dne [datum] částka 2 000 Kč a dne [datum] částka 4 000Kč). Úvěr byl splatný ke dni [datum], když žalovaný na tento uhradil ve třech splátkách po 1 440Kč celkem částku ve výši 4 320Kč. V důsledku prodlení žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 8 119 Kč. Celková dlužná pohledávka tedy sestává z jistiny ve výši 6 000 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 650 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 2 095 Kč, poplatku za službu [anonymizována dvě slova] ve výši 110 Kč, poplatku za službu [anonymizováno] ve výši 330 Kč, poplatku za informační [anonymizována dvě slova] ve výši 29 Kč a smluvní pokuty specifikované výše. Náklady související s uplatněním pohledávky ve výši 2 095 Kč pak sestávají z paušální náhrady 35 Kč denně za období od [datum] do [datum] (maximálně však 490 Kč za každý měsíc vymáhání pohledávky) a 105Kč za zaslanou upomínku. Žalovaný dluh neuhradil ani poté, co mu byla ze strany zástupce žalobkyně odeslána předžalobní výzva ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Listiny mu byly řádně doručeny na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a násl. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání, když s tímto postupem oba účastníci souhlasili, a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které zcela korespondují se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. 4. Podle § 2395 a násl. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek ve smyslu shora citovaného ustanovení § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zřejmě zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy, avšak soud se z úřední povinnosti zabýval platností uzavřené smlouvy a dospěl k závěru, že tato je absolutně neplatná pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Nemravnost soud shledává ve výši sjednané úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, tj. v ujednání o úroku, který činil 330 % ročně z částky poskytnutého úvěru (poplatek 1 650 Kč při splatnosti úvěru 1 měsíc). Skutečnost, že částka 1 650 Kč je ve smlouvě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru nemění nic na tom, že žalobkyně je osobou, jež se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a bez odpovídajícího úroku by s největší pravděpodobností s žalovaným smlouvu vůbec neuzavřela. Tento poplatek tak ve skutečnosti představuje skrytý úrok a nikoli platbu za další služby, i když toto zdání se žalobkyně snažila ve smlouvě navodit (viz ujednání o úroku 0 % uvedené ve smlouvě). Takto požadovaný nárok však ve skutečnosti zastírá úročení peněz a slouží pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Soud proto pohlíží na celý nárok z titulu poplatku jako na ujednání o úroku, kdy ale vzhledem k jeho výši se jedná dle ustanovení § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. V době uzavření předmětné smlouvy činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 18,24 % ročně (s úrokovou fixací do jednoho roku), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad [příjmení] dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě však úroková činila 330 % ročně. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Z tohoto důvodu z této absolutně neplatné úvěrové smlouvy nemohla žalovanému vzniknout žádná jiná povinnost než vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 4 320 Kč, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku v částce 1 680 Kč, když tato částka mu byla soudem uložena uhradit. Žalobkyni vzniklo též právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku ve výši určené dle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb., neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 7. Pokud jde o výrok II. rozsudku, soud ve zbylém rozsahu nad rámec nároku na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného žalobu zamítl, tj. v rozsahu jím zaplacené částky a úroku z prodlení z této, nákladů spojených s vymáháním a smluvní pokuty, neboť vzhledem k shledané absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nemohly pro žalovaného z této smlouvy vyplynout žádné jiné povinnosti než povinnost vrátit částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, tj. o poskytnuté peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím resp. 1 680Kč po odečtení jím uhrazené částky. 8. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná, by měla vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení, kdy ale nebylo zjištěno, že by žalované nějaké náklady vůbec vznikly.