21 C 253/2023-28 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce žalobkyně), dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které mu byla poskytnuta hotovost v částce 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou půjčky právnímu předchůdci žalobkyně zaplatit souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč, to vše formou 56 pravidelných splátek. Žalovaný na svůj dluh zaplatil toliko částku 5 340 Kč. Pohledávka za žalovaným byla nejprve smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], která následně tuto smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] převedla na žalobkyni. Upomínkou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění svého dluhu. 2. Žalovaný se k žalobě, jenž mu byla dne [datum] doručena do vlastních rukou, nevyjádřil. 3. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět co částky 10 832 Kč s odůvodněním, že žalovaný tuto částku dne [datum] uhradil a žalobkyně ji započetla co do částky 8 580 Kč na kapitalizovaný úrok a co do částky 2 252 Kč na jistinu. Soud proto postupoval podle § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), přičemž souhlasu žalovaného nezjišťoval, neboť ve věci dosud nebylo jednáno. 4. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, žalovaný se na výzvu soudu ohledně tohoto postupu nevyjádřil, soud proto jeho konkludentní souhlas předpokládal v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř., věc projednal a rozhodl na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. 5. Z těchto pak byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytla žalovanému peněžní hotovost ve výši 20 000 Kč, kterou převzal žalovaný v den uzavření smlouvy a zavázal se tuto částku vrátit včetně platby označené jako souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč. Žalovaný se uvedené zavázal vrátit formou 53 týdenních splátek po 640 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena nejprve na [právnická osoba] S.á.r.l., a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (smlouva o postoupení pohledávek včetně její přílohy a potvrzení o zaplacení kupní ceny), a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy). Žalovaný byl o změnách v osobě věřitele v obou případech písemně informován oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a ze dne [datum], dle podacího archu bylo v pořadí druhé oznámení předáno k poštovní přepravě dne [datum]. V rámci předžalobní upomínky ze dne [datum] byl žalovaný prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzýván k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva ze dne [datum], podací arch z [datum]). Z tvrzení žalobkyně, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak, má soud za prokázané, že žalovaný neuhradil jak na poskytnutou jistinu, tak na sjednaný poplatek ničeho vyjma částky 5 340 Kč. 6. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva byla uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), soud na právní vztahy vzniklé v důsledku uzavření smlouvy o půjčce aplikoval v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). 7. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo ji obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv odpovědnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 10. Podle § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 11. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o půjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč uhradit dále částku 13 920 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě označen jako souhrnný poplatek, nic to ale nemění na tom, že původní věřitel je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za službu, i když toto zdání se snažil navodit původní věřitel, když ve smlouvě o půjčce úrokovou sazbu vůbec neuvádí. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 68 % ročně a jedná se tak dle ustanovení § 39 občanského zákoníku o ujednání neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o půjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice se splatností od 1 roku do 5 let včetně v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2007 činila cca 13,39 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť původní věřitel by zcela jistě půjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017, 25 Co 255/2019). 12. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 20 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před zahájením řízení uhradil částku 5 340 Kč a po zahájení řízení částku 10 832 Kč. Ze shora uvedených důvodů mu tak soud uložil, aby dosud nevrácené bezdůvodné obohacení ve výši 3 828 Kč (20 000 Kč – 5 340 Kč – 10 832 Kč) vrátil žalobkyni. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě právního zástupce žalobkyně k vrácení finančních prostředků předžalobní upomínkou ze dne [datum], ve které byla žalovanému ponechána lhůta k úhradě do [datum]. Jelikož žalovaný neuhradil ničeho, dostal se od [datum] do prodlení s plněním svého závazku. Skutečnost, že žalovaný po podání žaloby na svůj dluh dne [datum] částečně hradil, je pak ve výroku I. vyjádřena kapitalizací zákonného úroku za dobu od [datum] do [datum] z částky 14 660 Kč (tj. 20 000 Kč – 5 340 Kč). Zákonný úrok z prodlení od [datum] tak běží toliko z