30 C 24/2023-40 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 21. 9. 2022 ve znění jeho doplnění ze dne 2. 2. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 8 931,87 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] credit, s. r. o., [IČO], uzavřel jako úvěrující s žalovanou jako úvěrovanou dne 13. 11. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 500 Kč, a to bezhotovostně na účet žalované. Žalovaná se pak zavázala původnímu věřiteli uhradit jistinu spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, který představoval kapitalizovanou úplatu za poskytnutí úvěru složenou z poplatku za sjednání úvěru a kapitalizovaného smluvního úroku, a to za období od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti. Na základě úvěrové smlouvy pak byla nově ujednána dne 5. 4. 2021 splatnost s tím, že žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni částku 8 500 Kč a poplatky za úvěr byly nově sjednány ve výši 3 839 Kč. Splatnost byla sjednána na den 5. 4. 2021, přičemž žalovaná ničeho neuhradila. Ode dne 6. 4. 2021 se tak ocitla v prodlení. V důsledku prodlení pak právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo právo i na vyúčtování smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ohledně částky, v níž se žalovaná ocitla v prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 5. 2022 s účinností ke dni 18. 5. 2022 pak byla pohledávka postoupena na žalobkyni, když toto sestávala z nesplacené ve výši 7 500 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 839 Kč, smluvní pokuty ve výši 431,87 Kč, postoupeného smluvního úroku ve výši 3 060 Kč a poplatku za odeslání písemných upomínek ve výši 6 500 Kč. Žalobkyně se pak v rámci předmětného řízení domáhá úhrady nesplatné jistiny ve výši 8 500 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 839 Kč, úroku ve výši 3 060 Kč, poplatku za odeslání písemných upomínek ve výši 500 Kč, smluvní pokuty ve výši 431,87 Kč a účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 256 Kč. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s postupem dle § 115 a občanského soudního řádu souhlasila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. 7. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru tak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 36 % ročně, když do tohoto je třeba započítat i další poplatky za poskytnutí úvěru případně prodlužování splatnosti, kdy tyto ve své podstatě nepředstavují nic jiného než další úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. V této souvislosti pak je třeba odkázat i na celkovou RPSN, která v daném případě činí 804,43 %, resp. při překročení doby splatnosti 9 217,71 %. Je rovněž nutno přihlédnout k povaze předchůdce žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný souhrnný poplatek jistiny nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům úvěry s jím deklarovanou výší úrokové sazby – 36 % ročně). O shora uvedeném úroku zahrnující i celkové náklady a poplatky úvěru pak v žádném případě nelze uvažovat jako o úroku přiměřeném, když ze statistiky ČNB a databáze časových řad [příjmení] vyplývá, že v listopadu 2020 činila obvyklá výše úroku 7,88 % ročně, přičemž žalobkyně požaduje mnohonásobně vyšší úrok, který se soudu jeví jako nepřiměřený, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl zvýšeným požadavkům banky ohledně prokázání jeho kredibility. 8. Soud pak dále přezkoumal i podmínky, za kterých lze hovořit o smlouvě jako o platném právním jednání, kdy se dále zabýval i tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnosti vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěrujícímu je uloženo s odbornou péčí zjistit, zda úvěrovaná osoba je skutečně schopna úvěr splácet. V tomto případě soud konstatoval, že považuje zjištění právního předchůdce žalobkyně za dostatečná. Dále je pak třeba uvést, že soud smlouvu zkoumal i optikou ustanovení § 574 a § 577 občanského zákoníku, kdy nezbývá než uzavřít, že je třeba vycházet prvotně z vůle účastníků daného závazkového vztahu, kteří hodlali uzavřít smlouvu o úvěru, na základě které by žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve shora specifikované výši. Nicméně soud dále uvádí, že pokud jde o ujednání o tom, jak vysokou částku měla žalovaná ve svém důsledku celkově splatit, dospěl k závěru, že stanovené poplatky jsou takové, že fakticky znamenají výnos, které právní předchůdce žalobkyně hodlal z uzavřené smlouvy získat, tedy se jednalo o další skrytý úrok tak, jak je uvedeno shora. Soud dále uvádí, že s ohledem na právní úpravu občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, která je vystavěna na premise, že je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než neplatné, se soud dále zabýval dalšími ujednáními smlouvy, a to především ohledně smluvních pokut, kdy je třeba konstatovat, že tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, ať jsou nazývána jakkoliv, a to buď jako sankční poplatek, smluvní pokuta případně upomínací náklady či náklady spojené s vymáháním, kdy tyto ve své podstatě nelze považovat za nic jiného než opětovně za smluvní pokutu. I tato ujednání dle názoru soudu jsou nepřiměřená a ve svém důsledku nemravná. Je pak třeba zvážit, zda by případně změny obsahu smlouvy týkající se úroku zahrnující celkovou odměnu za uzavření úvěrové smlouvy a další ujednání ohledně kumulovaných smluvních pokut byla takováto smlouva uzavřena. Soud dospěl k závěru, že nikoliv, když smlouva ve své podstatě tak, jak je postavena, nepřipouští žádných změn ve svém rigidním obsahu, kdy se jedná o formulářovou smlouvu, do níž žalovaná jako spotřebitel neměla možnost žádným způsobem zasáhnout. 9. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že daný závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaná si měla počínat zodpovědněji při uzavírá